Jdi na obsah Jdi na menu
 


Revizor - Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol - Revizor

Gogol byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu
s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře
považován. Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (Gogolovi měli asi 80
nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v
němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a
zázračné dítě.Po absolvování gymnasia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl
přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu
svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–
1839 strávil většinou v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma.Před svou smrtí
prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a
pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel.Na
Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Nejlepší z
jeho díla jsou povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s
fantastickým.

Dílo: Večery na samotě u Dikaňky, Několik slov o Puškinovi, Arabesky, Bláznovy zápisky,

Mirgorod, Hráči, Mrtvé duše, Ženitba, Petrohradské povídky.

Realismus převládl v literatuře 2. poloviny 19. století. Z latiny věčný, skutečný. Vliv
rozvoje přírodních a technických věd, filosofie (pozitivismu), prosazení exaktního myšlení,
literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti. Znaky realismu jsou: pravdivý obraz
skutečnosti, přesné studium života, typizace (vývoj) hlavního hrdiny, objektivní přístup
ke skutečnosti, autor stojí nad příběhem), kritika nedostatků ve společnosti. Krajní směr
realismu je naturalismus.

Malé bezvýznamné ruské městečko je velmi znepokojeno. Policejní direktor obdržel od
svého známého dopis, ve kterém je upozorněn, že má přijet obávaný revizor. Městečko
je na nohou. Všichni se bojí. Každý z nich má nějaký ten hříšek a bojí se, že by moli přijít o
své výnosné úřady. Nedorozuměním byl za revizora označen Ivan Alexandrovič Chlestakov.

(Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městečka v
jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis

od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor.) Mladý petrohradský

úředníček, právě přemýšlel, jak se zbavit hostinského, který na něm požadoval zaplacení
účtu. Ode dne, kdy v kartách prohrál všechny své peníze, žil na dluh. Z tohoto rozjímání ho
vytrhla návštěva policejního direktora. Nabídl se, že za něj v hostinci zaplatí účet a poskytne
mu přístřeší ve svém domě. Chlestakov je zmaten. Nechápe tu obrovskou změnu. Dosud byl
všude poslední v řadě, mocní tohoto světa si ho nevšímali. Teď se karta jeho osudu obrátila.
Honorace městečka je jím nadšena, všichni ho obdivují a poslouchají na pouhý pokyn jeho
ruky.
Chlestakov si připadá jako v pohádce. Ještě před několika hodinami byl pln strachu, že jej dá
hostinský zavřít. Je mu záhadou, proč najednou ten náhlý zájem o jeho osobu, když po celé
dva týdny jeho pobytu byl jediný, kdo si ho všímal, číšník, přinášející účty za byt a stravu.
Je spokojený, stačí mu, že se dobře najedl a napil a že mu celá společnost, shromážděná
v bytě policejního direktora zbožně naslouchá. Žena i dcera direktora, venkovské parádnice
a klepny, na něm visí očima, úředníci v čele s mocným policejním direktorem se před ním
očividně třesou strachy a oba obtloustlí statkáři Dobšinský a Bobčinský, kteří se – aniž o
tom Chlestakov ví, stali původci jeho neočekávaného štěstí, neboť první přišli s nápadem, že
Chlestakov je obávaný vládní revizor, v něm vidí ideál vzdělaného člověka z hlavního města.
Chlestakov vychutnává dosud nikdy nepoznaný pocit moci. Ve svém opojení si ani
neuvědomuje nehoráznost svých lží, ztrácí ponětí o tom, že vše co říká, je lež. Věří tomu,
že jeho dům je první v Petrohradě, že hrává karty s cizími vyslanci, že se v úřadě před
ním „všechno chvěje a třese jako osika“, ba i tomu, že si tyká s Puškinem a je sám slavným
spisovatelem. Lže stále víc, ale ustrašené posluchače ani nenapadne pochybovat o jeho
slovech: „vždyť Chlestakov má frak petrohradského střihu a v Petrohradě je možné vše.“
Dokonce i policejní direktor, který si zakládá na své mazanosti, věří tomu, co slyší.
Když se policejní direktor doví, jak jej stěžovatelé u Chlestakova očernili, mění se jeho strach
z „revizora“ Chlestakova v panickou hrůzu. Domnívá se, že je vše ztraceno. Ale náhle jej
potká obrovské štěstí. Vládní úředník z Petrohradu se zasnoubí s jeho dcerou.
Chlestakov si uvědomí, že delší pobyt v této vsi by mu způsobil jen nepříjemnosti. Nasedá do
objednaného kočáru a se všemi lehce nabytými penězi mizí v dáli.
Všichni v městečku si oddychnou. Když poštmistr přiběhne s tím, že Chlestakov nebyl tím, za
koho ho považovali, vybuchnou všichni vzteky.
Ten se změní v děs, když četník přijde oznámit, že právě přijel na zvláštní rozkaz z Petěrburku
pravý revizor.

Gogol výstižně charakterizoval postavy jako určité sociální typy, kde se jejich psychologie
projevuje v jejich řeči.
Chlestakov Na světě není nic, co by odmítl. Rozohňuje se stále víc a víc a vžívá se celým svým
citovým životem do toho, co vypravuje; proto také vykládá mnohé věci s plným žárem. Ačkoli
ho ani nenapadne podvádět, sám zcela zapomíná, že lže. Zdá se mu, že skutečně už vykonal

to všechno, co tu vypravuje (a co je vylháno).
Policejní ředitel - Je to člověk, který se především stará, aby mu neušlo nic z toho, co by mu
mohlo vklouznout do kapsy. Proto neměl kdy pozorovat přesněji život - a posuzovat vážněji
sám sebe. Pro tuto starost se stal utiskovatelem a - aniž to sám pozoroval - ztvrdl, poněvadž
zlá vůle utiskovat ostatní v něm vůbec není domovem. Má jen přání zmocnit se všeho, co mu
přijde pod prsty. Občas ovšem cítí, jaký je hříšník; pak se modlí, navštěvuje kostely; a zabývá
se dokonce úmyslem v budoucnu se kát. Ale pokušení vzít, co se mu nabízí, je příliš veliké a
neméně velká je moc zvyku.
Školní inspektor - Školní inspektor není nic víc a nic míň než častými revizemi a zbytečnými
důtkami přestrašený člověk; proto se bojí všech návštěvníků a třese se při zprávě o příchodu
revizora, ačkoli neví sám, jaký má vroubek.
Poštmistr - Poštmistr je prostoduchý až k naivitě; život je mu jen sbírkou zajímavých
historek, které pro své rozptýlení shledává po rozpečetěných dopisech.
Bobčinskij a Dobčinskij - Jde o osoby, jejichž celý život je běhání po městě, všem bez výjimky
poklonkovat (lichotit) a kolportovat (šířit) zprávy. Vášeň klepat potlačila u nich všechny
ostatní zájmy. Tato vášeň je také jejich jediným životním impulsem. Pociťují rozkoš, když se
jim konečně podaří, že smějí něco vypravovat. Jejich kvap a spěch pramení jen ze strachu, že
by je někdo mohl přerušit a zabránit jim ve vypravování.
Osip - Osip je ruský sluha, který se rád dívá trochu shora, se svým pánem jedná hrubě,
poněvadž vypozoroval, že je to velká nula, rád káže sám sobě - místo svému pánu, je to
mazaný chlapík a umí chytit příležitost za pačesy, může-li přitom vklouznout něco do jeho
vlastní kapsy.

Děj se odehrává v malém ruském provinčním městečku v rozmezí 24 hodin.

Jedná se o drama, je to tragikomická satira na byrokratické Rusko a ovlivňování lidí vlivem
peněz a moci. První polovina 18.století. Dějová zápletka je zde stavěna jako anekdota, kde
groteskní komika kontrastuje s tragickou situací.

Puškin byl jednou při jakési cestě považován za vládního úředníka. Právě on vypravoval
Gogolovi anegnotu, jež se stala námětem Revizorovi, ve kterém byl opravdu věrný a
výstižný obraz poměrů v carské říši za vlády Mikuláše I. Gogol byl veden snahou ukázat
ruské veřejnosti jací lidé zaujímají v Mikulášském Rusku významná úřednická místa a jejichž
hlavním smyslem života je braní úplatků a vydírání lidu.

Dílo sloužilo jako satira na úplatkářství, byrokratismus a odlišné mezilidské vztahy, čímž
narážel na deformaci charakterů vlivem peněz a moci v byrokratickém Rusku. Gogol
nastavuje zrcadlo všem těm, jejichž charakter je pokřiven úplatkářstvím. Tím získal „Revizor“
nadčasovou platnost, neboť takovéto figurky nejsou řídkým jevem ani v současné
společnosti. Autorův pohled na člověka vystihuje úvodní motto: „Nevrč, brachu, na zrcadlo,
když máš křivou hubu.“
Revizor měl premiéru roku 1836 v Petrohradě. Představení byla vyprodána, obecenstvo se
bavilo, ale protože v Petrohradě i v Moskvě většinu divadelního publika tvořila šlechta a
úředníci, tedy lidé, o nichž Gogolova satirická komedie pronesla zdrcující soud, stal se Gogol
terčem útoků dvorské společnosti.

 

A.B.

 
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 95764
Měsíc: 479
Den: 17