Povídky z jedné a druhé kapsy
Karel Čapek
Povídky z jedné a druhé kapsy
Česká próza, drama a kritika od konce 1. SVV do konce 2. SVV Demokratický proud ( do demokratického proudu řadíme: E. Bass, K. Poláček, K. Čapek, J.Čapek, F.Peroutka)
Téma: většinou se jedná opovídky s detektivní nebo záhadnou tematikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není nebezpečný zločinec, ale malý zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob.
Obsah díla – Povídky z první kapsy (obsahuje 24 povídek)
Případ dr. Mejzlíka
Doktor Mejzlík mladý policejní úředník se svěřuje kouzelníkovi Dastychovi s případem. Chytil kasaře a chtěl po kouzelníkovi, aby mu vysvětlil, jak se mu podařilo kasaře chytit. Neví, zda za úspěšným vyřešením případu byla náhoda, intuice, rutina, logika, nebo hlas srdce a chce, aby mu to kouzelník Dastych vysvětlil. Toho večera, když kasaře chytil udělal dr. Mejzlík spoustu věcí, které normálně nedělá. Např. chtěl jít domů, ale místo toho šel na opačnou stranu, než kde bydlel. Pak, když si zapaloval cigaretu pod lucernou, šel kolem pán, který se mu zdál podezřelý, ale vůbec nechápal proč. Takhle si ale policista zapaluje cigaretu, pouze, když se chce na někoho nenápadně podívat. Pak si všiml bot od popela, co na sobě ten člověk měl. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval, proč se mu ten člověk zdál podezřelý atd… Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, jakým způsobem má v budoucnu postupovat při řešení případů. Je totiž mladý a obává se, že by mohl dostat třeba vraždu, kterou má vyřešit, a že nebude vědět, jak na to, proto šel za kouzelníkem, aby mu řekl, co se mu to s tím kasařem přihodilo. Povídka končí tím, že dr. Mejzlík dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.
Doktor Mejzlík mladý policejní úředník se svěřuje kouzelníkovi Dastychovi s případem. Chytil kasaře a chtěl po kouzelníkovi, aby mu vysvětlil, jak se mu podařilo kasaře chytit. Neví, zda za úspěšným vyřešením případu byla náhoda, intuice, rutina, logika, nebo hlas srdce a chce, aby mu to kouzelník Dastych vysvětlil. Toho večera, když kasaře chytil udělal dr. Mejzlík spoustu věcí, které normálně nedělá. Např. chtěl jít domů, ale místo toho šel na opačnou stranu, než kde bydlel. Pak, když si zapaloval cigaretu pod lucernou, šel kolem pán, který se mu zdál podezřelý, ale vůbec nechápal proč. Takhle si ale policista zapaluje cigaretu, pouze, když se chce na někoho nenápadně podívat. Pak si všiml bot od popela, co na sobě ten člověk měl. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval, proč se mu ten člověk zdál podezřelý atd… Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, jakým způsobem má v budoucnu postupovat při řešení případů. Je totiž mladý a obává se, že by mohl dostat třeba vraždu, kterou má vyřešit, a že nebude vědět, jak na to, proto šel za kouzelníkem, aby mu řekl, co se mu to s tím kasařem přihodilo. Povídka končí tím, že dr. Mejzlík dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.
Modrá chryzantéma Pan Fulinus vypráví Čapkovi o modré chryzantémě, které dal jméno Klára.
V době kdy pracoval v zámeckém parku v Lubenci pro hraběte, šel takhle jednou po ulici a proti němu se vyřítila Klára – místní idiot. V rukou měla modrou chryzantému-naprostý unikát. Pan Fulinus zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Pan Fulinus byl hrabětem nařčen, že je stejně velký idiot jako Klára a pan Fulinus se rozzlobil a chtěl odjet domů. Když už seděl ve vlaku, tak najednou uviděl u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí vysokou pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač mu ihned nařídil, at´ opustí tento prostor - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít. Pan Fulinus se ho zeptá, jestli by mu nemohl prodat ty modré květiny, které mu rostou u plotu. Hlídač odmítá a posílá ho pryč. Pan Fulinus chce tedy odejít po trati, ale hlídač mu řekne, že to je zakázané. Sedne si tedy a čeká. Za chvíli se opět objeví hlídač a zeptá se ho, co tu ještě dělá. Pan Fulinus namítá, že chodit po trati je přece zakázáno a jiná cesta tudy nevede. Hlídač nakonec prohlásí, že půjde na pochůzku a on tedy může odejít po trati, aniž by o tom hlídač věděl. Jakmile hlídač zmizel, pan Fulinus přelezl plot u hlídačova domku, vyryl modré chryzantémy a utekl pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.
V době kdy pracoval v zámeckém parku v Lubenci pro hraběte, šel takhle jednou po ulici a proti němu se vyřítila Klára – místní idiot. V rukou měla modrou chryzantému-naprostý unikát. Pan Fulinus zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Pan Fulinus byl hrabětem nařčen, že je stejně velký idiot jako Klára a pan Fulinus se rozzlobil a chtěl odjet domů. Když už seděl ve vlaku, tak najednou uviděl u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí vysokou pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač mu ihned nařídil, at´ opustí tento prostor - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít. Pan Fulinus se ho zeptá, jestli by mu nemohl prodat ty modré květiny, které mu rostou u plotu. Hlídač odmítá a posílá ho pryč. Pan Fulinus chce tedy odejít po trati, ale hlídač mu řekne, že to je zakázané. Sedne si tedy a čeká. Za chvíli se opět objeví hlídač a zeptá se ho, co tu ještě dělá. Pan Fulinus namítá, že chodit po trati je přece zakázáno a jiná cesta tudy nevede. Hlídač nakonec prohlásí, že půjde na pochůzku a on tedy může odejít po trati, aniž by o tom hlídač věděl. Jakmile hlídač zmizel, pan Fulinus přelezl plot u hlídačova domku, vyryl modré chryzantémy a utekl pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.
Věštkyně Příběh se odehrává v Anglii. Policejní komisař Mac Leary se svěřuje své ženě, že se mu nějak nelíbí Mrs. Myerová, že se mu zdá být nějaká podezřelá, že denně přijímá dvanáct až dvacet návštěv, a že by rád věděl, z čeho žije, ví, že mu asi namítne, že to může být třeba kartářka, ale že si myslí, že by to také mohla být kuplířka nebo špionka ( ani není Angličanka, ale Němka). Jeho žena mu řekne, ať to nechá na ní. Další den šla paní Mac Leary za Mrs. Myerovou. Byla převlečená za dvacetiletou dívku, a řekla věštkyni Mrs. Myerové, že by chtěla znát svou budoucnost. Věštkyně jí řekne, že bude mít do roka svatbu, že si ji vezme moc bohatý mladý muž, zřejmě milionář nebo obchodník, bude hodně cestovat, že ale nastanou i nějaké překážky, a že jí v tom bude bránit nějaký starší muž. Paní Mac Leary o tom řekla svému muži a tomu se to nelíbilo, že z lidí tahá peníze za takové nesmyly, a že o tom řekne nahoře. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění . Ukázalo se, že věštkyně opravdu hádala a věštit vůbec neuměla. Říkala lidem to, co si myslela, že chtějí slyšet. Mrs Myersovou( doopravdy se jmenovala Meierhoferová a byla to Němka ) , soudce vykázal ze země. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký mladý milionář nebo obchodník, snažil se jí v tom zabránit, ale nakonec ho přece jen opustila - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.
Jasnovidec Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, i když mu Janowitz řekl, že to zkoušel, a prý dokázal daného člověka popsat dokonale. Klapka mu tedy slíbí, že se na něj zajde podívat. Princ Karadagh (orientální jasnovidec) dostal od státního zástupce obálku s dopisem Hugo Müllera -továrníka a vraha, na jehož případu ted Klapka pracuje. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka vyzařuje velká síla - nedokáže říct jaká (nenachází slova); je schopen téměř čehokoli, když je na lovu, vidí v lidech jen kořist, zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat, má přesné mravní pojmy, zabíjí chladnokrevně, nikomu není nic dlužen, v touze dostat svou kořist není žádná vášeň , ale jen rozum. Nikdy si nic nevyčítá, je si jistý sám před sebou. Těší ho, že se ho lidé bojí. Jasnovidec říká, že by nechtěl být jeho nepřítelem. Toto večera, když se loučí s Janowitzem, pan státní zástupce zjistil, že jasnovidci nedal dopis obžalovaného, nýbrž své vlastní poznámky. Tudíž to co řekl jasnovidec, to nebyla charakteristika toho vraha pana Hugo Müllera, nýbrž jeho vlastní. Klapka o tom přemýšlí, a nakonec shledá, že to vlastně není tak špatné – Má přesné mravní pojmy, nikomu není nic dlužen, je schopen téměř čehokoli, vyzařuje z něj velká síla atd….
Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného, ale nebyla to úplně charakteristika obžalovaného. Řekl o obžalovaném přesně to, co řekl jasnovidec o něm ( o Klapkovi). Poté se o Klapkovi baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec a usoudí, že by ho nechtěli mít svým nepřítelem.
Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného, ale nebyla to úplně charakteristika obžalovaného. Řekl o obžalovaném přesně to, co řekl jasnovidec o něm ( o Klapkovi). Poté se o Klapkovi baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec a usoudí, že by ho nechtěli mít svým nepřítelem.
Tajemství písma Novinář pan Rubner dostal za úkol napsat článek o přednášce grafologa Jensena. Měl vyzkoušet Jensenovi schopnosti, a tak mu předložil text, který psala jeho manželka. Grafolog z textu vyčetl, že je napsán ženou prolhanou, nepořádnou, povrchní, pokryteckou, línou, marnotratnou, která ráda poroučí a byla by schopná i zabít, ale na to aby zabila, je prý příliš pohodlná. Když se toho večera vrátil domů, tak mu zrovna jeho žena zašívala košile.
Zeptala se ho, jestli nechce jíst, ale on jí začal vyčítat všechny špatné vlastnosti, o kterých mluvil grafolog ( kterých si Rubner za téměř 20 let manželství nevšiml).
Večer na to šel do hospody a tam vyprávěl panu Plečkovi a ostatním o možnostech využití grafologie v budoucnu a o tom, jak se dá přesně odhalit povaha člověka podle rukopisu. Pan Plečka to zpochybňoval a myslel si, že to nebude tak úplně pravdivé. V deset hodin večer se pan Rubner poslušně vrátil domů ke své ženě.
Zeptala se ho, jestli nechce jíst, ale on jí začal vyčítat všechny špatné vlastnosti, o kterých mluvil grafolog ( kterých si Rubner za téměř 20 let manželství nevšiml).
Večer na to šel do hospody a tam vyprávěl panu Plečkovi a ostatním o možnostech využití grafologie v budoucnu a o tom, jak se dá přesně odhalit povaha člověka podle rukopisu. Pan Plečka to zpochybňoval a myslel si, že to nebude tak úplně pravdivé. V deset hodin večer se pan Rubner poslušně vrátil domů ke své ženě.
Naprostý důkaz
Soudce František Mates si povídá se svým přítelem Toníkem. Řekl mu, že nevěří výpovědím svědků a obžalovaných, za pravdivé považoval pouze to, co vyslýchaný prozradil náhodou, mimoděk.
Podezíral svou ženu Martu z nevěry, a tak se jí často vyptával, kde byla a co dělala. Stále jí ale nemohl žádnou aférku dokázat. Čekal, až ji prozradí nějaká náhoda.
Když odjela do lázní, dostal od ní dopis, který byl ale určený jakémusi Arturovi. Martička se v něm zpovídala z toho, jak ji trápí manželova neopodstatněná žárlivost.
Když si soudce uvědomil, jak hloupě se choval, přijel svou ženu navštívit a přestal ji podezírat, že mu je nevěrná.
Ve skutečnosti mu Marta poslala onen dopis schválně na radu svého milence Artura, aby ji přestal podezírat. Po čase se svěřila Arturovi ( zhruba ve stejné době kdy pan soudce vypráví tento příběh Toníkovi), že má výčitky svědomí, protože jí od té doby její muž věří a stydí se, že ji podezříval, ptala se ho, jestli si myslí, že je to správné, ale Artue ji ujistil, že na tom není nic špatného a že výčitky mít nemusí.
Soudce František Mates si povídá se svým přítelem Toníkem. Řekl mu, že nevěří výpovědím svědků a obžalovaných, za pravdivé považoval pouze to, co vyslýchaný prozradil náhodou, mimoděk.
Podezíral svou ženu Martu z nevěry, a tak se jí často vyptával, kde byla a co dělala. Stále jí ale nemohl žádnou aférku dokázat. Čekal, až ji prozradí nějaká náhoda.
Když odjela do lázní, dostal od ní dopis, který byl ale určený jakémusi Arturovi. Martička se v něm zpovídala z toho, jak ji trápí manželova neopodstatněná žárlivost.
Když si soudce uvědomil, jak hloupě se choval, přijel svou ženu navštívit a přestal ji podezírat, že mu je nevěrná.
Ve skutečnosti mu Marta poslala onen dopis schválně na radu svého milence Artura, aby ji přestal podezírat. Po čase se svěřila Arturovi ( zhruba ve stejné době kdy pan soudce vypráví tento příběh Toníkovi), že má výčitky svědomí, protože jí od té doby její muž věří a stydí se, že ji podezříval, ptala se ho, jestli si myslí, že je to správné, ale Artue ji ujistil, že na tom není nic špatného a že výčitky mít nemusí.
Experiment profesora Rousse Americký profesor ( krajan) Rouss předváděl v Čechách novou metodu vyslýchání založenou na asociacích. Díky ní usvědčil z vraždy obžalovaného zámečníka Suchánka, který odmítal prozradit, kam odklidil mrtvolu.
Pak chtěl profesor předvést metodu na někom z publika, ale to se mu nepodařilo, protože jako dobrovolník se přihlásil novinář Vašátko, který na profesorova slova odpovídal v květnatých větách, jak byl zvyklý z novinařiny a ne jednoslovně, jak ho profesor nabádal.
Pak chtěl profesor předvést metodu na někom z publika, ale to se mu nepodařilo, protože jako dobrovolník se přihlásil novinář Vašátko, který na profesorova slova odpovídal v květnatých větách, jak byl zvyklý z novinařiny a ne jednoslovně, jak ho profesor nabádal.
Básník
Neznámé auto přejelo na ulici starou žebračku a ani nezastavilo. Svědkem nehody byl student a jeho přítel básník Jaroslav Nerad. Vyšetřování se ujal policejní koncipient dr. Mejzlík, ale nevěděl si s případem rady. Dal si zavolat Nerada, který sice tvrdil, že si nic nepamatuje, že si poznávací značky nevšiml, ale o události napsal báseň, kterou dal Majzlíkovi přečíst. V ní nevědomky zachytil poznávací značku auta, které přejelo starou opilou žebračku. Číslo auta bylo 235 – dvojka jako labuť, trojka jako prsa a pětka jako buden a činely.
Neznámé auto přejelo na ulici starou žebračku a ani nezastavilo. Svědkem nehody byl student a jeho přítel básník Jaroslav Nerad. Vyšetřování se ujal policejní koncipient dr. Mejzlík, ale nevěděl si s případem rady. Dal si zavolat Nerada, který sice tvrdil, že si nic nepamatuje, že si poznávací značky nevšiml, ale o události napsal báseň, kterou dal Majzlíkovi přečíst. V ní nevědomky zachytil poznávací značku auta, které přejelo starou opilou žebračku. Číslo auta bylo 235 – dvojka jako labuť, trojka jako prsa a pětka jako buden a činely.
Případy pana Janíka
Pan Janík byl obchodník s papírem a celulózou. Několikrát se náhodou připletl k případu, který policie nemohla vyřešit. Jednou například pomáhal četníkům nalézt mrtvolu zavražděné ženy a od vraha zjistil, kam ukryl tělo. Několik dní chodili četníci a dobrovolníci s vrahem po lese, aby jim ukázal, kde zakopal mrtvolu, ale vyřešil to až pan Janík, který se k vrahovi zachoval slušně, nabídl mu housku a mluvil na něj vlídně, ne jako ostatní, kteří ho měli chuť přinejměnším uhodit. Další případ se stal, když jel pan Janík vlakem do Bratislavy. Řekl průvodčímu, že ho má vzbudit až se budou blížit k Bratislavě. Pak si šel do kupé lehnout. Průvodčí ho zapomněl vzbudit. Pan Janík se vzbudil na nádraží v Bratislavě, několik okamžiků před odjezdem vlaku do Žiliny. Rychle vyskočil z poslele popadl své věci a vyskočil z vlaku, zrovna když se rozjížděl. Venku si uvědomil, že má v kapse ne jeden balíček s penězi, ale dva. Šel na policii, aby pověděl, co se stalo. Policie zjistila, že ty peníze jsou falešné a že ten muž co s ním byl v kupé je zfalšoval. Vyhlásili pátrání, a když se ptali pana Janíka na popis muže, řekl jim jen, že měl velice chlupaté nohy, s tímto popisem nebyla policie spokojena, ale nakonec ho našli. Pak byl pan Janík povolán na policejní prezidium a nabídli mu práci policisty, pan Janík řekl, že děkuje, ale že má dobře prosperující podnik.
Pan Janík byl obchodník s papírem a celulózou. Několikrát se náhodou připletl k případu, který policie nemohla vyřešit. Jednou například pomáhal četníkům nalézt mrtvolu zavražděné ženy a od vraha zjistil, kam ukryl tělo. Několik dní chodili četníci a dobrovolníci s vrahem po lese, aby jim ukázal, kde zakopal mrtvolu, ale vyřešil to až pan Janík, který se k vrahovi zachoval slušně, nabídl mu housku a mluvil na něj vlídně, ne jako ostatní, kteří ho měli chuť přinejměnším uhodit. Další případ se stal, když jel pan Janík vlakem do Bratislavy. Řekl průvodčímu, že ho má vzbudit až se budou blížit k Bratislavě. Pak si šel do kupé lehnout. Průvodčí ho zapomněl vzbudit. Pan Janík se vzbudil na nádraží v Bratislavě, několik okamžiků před odjezdem vlaku do Žiliny. Rychle vyskočil z poslele popadl své věci a vyskočil z vlaku, zrovna když se rozjížděl. Venku si uvědomil, že má v kapse ne jeden balíček s penězi, ale dva. Šel na policii, aby pověděl, co se stalo. Policie zjistila, že ty peníze jsou falešné a že ten muž co s ním byl v kupé je zfalšoval. Vyhlásili pátrání, a když se ptali pana Janíka na popis muže, řekl jim jen, že měl velice chlupaté nohy, s tímto popisem nebyla policie spokojena, ale nakonec ho našli. Pak byl pan Janík povolán na policejní prezidium a nabídli mu práci policisty, pan Janík řekl, že děkuje, ale že má dobře prosperující podnik.
Nějaký měsíc nato měl pan Janík večeři s obchodním přítelem z Lipska. Když šel z večeře, byl opilý a nasedl do taxi, které ho odvezlo na neznámé místo, kde probíhala schůze protistátních politiků. Mysleli si, že je opilý a tak ho nechali jít. Pan Janík to oznámil policii. Poté opět dostal nabídku, aby se přidal k policii, že má nejspíš nějaký šestý smysl. Řekl, že si to rozmyslí.Za týden přišel a nabídku odmítl, protože zjistil, že žádný "šestý smysl" nemá. Pět let ho okrádal jeho společník ve firmě a on na to vůbec nepřišel.
Pád rodu Votických
Za dr. Mejzlíkem přišel archivář pan Divíšek, který pracoval na knize Dějiny vlády krále Jiřího z Poděbrad a požadoval, aby mu dr. Mejzlík vyjasnil historické události z roku 1465. Šlo o to, že v tomto roce zemřel šlechtic Petr Berkovec a také jeho bratr Jindřich. Petrova manželka Kateřina záhadně zmizela, ani pomník neměla a její otec pan Ješek Skalický zemřel o rok později. Král Jiří z Poděbrad se zmínil, že Ješka Skalického doporučuje k božímu soudu, že on ho soudit nebude.
Pan Mejzlík vymyslel několik hypotéz, co se tenkrát mohlo přihodit. Nejpravděpodobnější se mu zdála možnost, že Kateřina se zamilovala do Petrova bratra, a tak svého muže zavraždila. Když se to dozvěděl její otec, zabil ji i jejího milence Jindřicha a sám později zemřel žalem.
Pan Divíšek slíbil, že případ zpracuje ve své knize, a že mu pošle zdarma jedno vydání, ale když bylo dílo vydáno, zjistil dr. Mejzlík, že v něm jeho skvělá hypotéza, se kterou ho pan Divíšek tak mořil, není!
Za dr. Mejzlíkem přišel archivář pan Divíšek, který pracoval na knize Dějiny vlády krále Jiřího z Poděbrad a požadoval, aby mu dr. Mejzlík vyjasnil historické události z roku 1465. Šlo o to, že v tomto roce zemřel šlechtic Petr Berkovec a také jeho bratr Jindřich. Petrova manželka Kateřina záhadně zmizela, ani pomník neměla a její otec pan Ješek Skalický zemřel o rok později. Král Jiří z Poděbrad se zmínil, že Ješka Skalického doporučuje k božímu soudu, že on ho soudit nebude.
Pan Mejzlík vymyslel několik hypotéz, co se tenkrát mohlo přihodit. Nejpravděpodobnější se mu zdála možnost, že Kateřina se zamilovala do Petrova bratra, a tak svého muže zavraždila. Když se to dozvěděl její otec, zabil ji i jejího milence Jindřicha a sám později zemřel žalem.
Pan Divíšek slíbil, že případ zpracuje ve své knize, a že mu pošle zdarma jedno vydání, ale když bylo dílo vydáno, zjistil dr. Mejzlík, že v něm jeho skvělá hypotéza, se kterou ho pan Divíšek tak mořil, není!
Rekord
Devatenáctiletý mladík Václav Lysický hodil ze vzteku velký kámen po statkáři Pudilovi a zasáhl ho do ramene čímž mu způsobil těžká zranění na ruce. Když se případ prošetřoval, zjistilo se, že kámen vážil skoro šest kilo a mladík ho hodil přes řeku na Pudila, a ta vzdálenost kterou hodil byla 19 metrů a 27 centimetrů - tedy nový světový rekord.
Četník Hejda chtěl, aby Václav hodil stejnou vzdálenost znovu, ale jemu už se to nepovedlo, protože tvrdil, že by tam musel stát ten Pudil, aby to znovu dokázal. Na takovou vzdálenost hodil ten kámen, protože měl vztek.Četník Hejda mu nevěřil, že na sedláka opravdu hodil ten kámen, protože to nedokázal zopakovat. Václav Lysický ale trval na svém, a tak ho čekal soud a několikaměsíční vězení.
Devatenáctiletý mladík Václav Lysický hodil ze vzteku velký kámen po statkáři Pudilovi a zasáhl ho do ramene čímž mu způsobil těžká zranění na ruce. Když se případ prošetřoval, zjistilo se, že kámen vážil skoro šest kilo a mladík ho hodil přes řeku na Pudila, a ta vzdálenost kterou hodil byla 19 metrů a 27 centimetrů - tedy nový světový rekord.
Četník Hejda chtěl, aby Václav hodil stejnou vzdálenost znovu, ale jemu už se to nepovedlo, protože tvrdil, že by tam musel stát ten Pudil, aby to znovu dokázal. Na takovou vzdálenost hodil ten kámen, protože měl vztek.Četník Hejda mu nevěřil, že na sedláka opravdu hodil ten kámen, protože to nedokázal zopakovat. Václav Lysický ale trval na svém, a tak ho čekal soud a několikaměsíční vězení.
Případ Selvinův
Básník Leonard Unden vzpomíná na svůj největší úspěch. Před více než dvaceti lety za ním přišla matka Franka Selvina, který byl souzen za loupežnou vraždu své tety. Matka tvrdila, že její syn je nevinný, a klečela u jeho nohou tak dlouho, dokud jí neslíbil, že to tak nenechá, a že udělá vše proto, aby dokázal Frankovu nevinu. Tak se Leonard pustil do vyšetřování.
Zdálo se, že případ je jasný: Selvin byl odsouzený za vraždu své tety. Leonard ale ve svých novinových článcích zpochybnil věrohodnost svědků a další důkazy. Jeho vyšetřování a zpochybnování důkazů se dostalo na světovou úroveň. Jeho boj sice trval sedm let, ale nakonec byl Frank Selvin prohlášen za nevinného.
Básník byl velmi potěšen svým úspěchem, ale pak za ním přišel Selvin a svěřil se mu, že svou tetu opravdu zabil. Pořád za básníkem Undenem chodil, aby mu dal peníze, že on si na jeho případu přilepšil a získal slávu, a že pokud mu nedá peníze, tak by všem mohl říct, jak to doopravdy bylo, že on svou tetu opravdu zabil, a že kdyby o jeho případu tolik nepsal, tak že by odvolací soud dal jistě za pravdu zmateční stížnosti jeho advokáta a on by nemusel sedět sedm let. Aby se ho básník zbavil, zaplatil mu lístek do Ameriky.
Básník Leonard Unden vzpomíná na svůj největší úspěch. Před více než dvaceti lety za ním přišla matka Franka Selvina, který byl souzen za loupežnou vraždu své tety. Matka tvrdila, že její syn je nevinný, a klečela u jeho nohou tak dlouho, dokud jí neslíbil, že to tak nenechá, a že udělá vše proto, aby dokázal Frankovu nevinu. Tak se Leonard pustil do vyšetřování.
Zdálo se, že případ je jasný: Selvin byl odsouzený za vraždu své tety. Leonard ale ve svých novinových článcích zpochybnil věrohodnost svědků a další důkazy. Jeho vyšetřování a zpochybnování důkazů se dostalo na světovou úroveň. Jeho boj sice trval sedm let, ale nakonec byl Frank Selvin prohlášen za nevinného.
Básník byl velmi potěšen svým úspěchem, ale pak za ním přišel Selvin a svěřil se mu, že svou tetu opravdu zabil. Pořád za básníkem Undenem chodil, aby mu dal peníze, že on si na jeho případu přilepšil a získal slávu, a že pokud mu nedá peníze, tak by všem mohl říct, jak to doopravdy bylo, že on svou tetu opravdu zabil, a že kdyby o jeho případu tolik nepsal, tak že by odvolací soud dal jistě za pravdu zmateční stížnosti jeho advokáta a on by nemusel sedět sedm let. Aby se ho básník zbavil, zaplatil mu lístek do Ameriky.
Šlépěje
Jednou v noci se Pan Rybka vracel domů po zasněžené ulici a když byl téměř u svého domu, všiml si stop , které najednou záhadně končily uprostřed ulice a nikam nevedly. Pan Rybka přemýšlel, co se asi mohlo stát, dokonce si zavolal na pomoc komisaře Bartošku. Pan Bartoška se tímto jevem nenechal vyvést z míry a snažil se panu Rybkovi vysvětlit, že nemá cenu se zabývat nějakými záhadami, že je pouze důležité, že nebyl porušen zákon, že si kdokoli může kdykoli zmizet, že to protizákonné není. To oni prý neřeší nějaké záhady. Když pan Bartoška vyšel z domu pana Rybky, kam ho pan Rybka pozval na něco k pití, potkal tam svého kolegu na obchůzce a k těm stopám, které nikam nevedly přidali další. Teprve pak, když pan Rybka viděl, že stopy už nejsou samy ve sněhu, teprve potom byl v klidu.
Kupón
Mladá slečna se svým přítelem se v restauraci setkává s mužem, který se představil jako pan Souček- policista. Dívce upadl kupón z obchodu, ale pan Souček jí řekl, že i taková maličkost může být někdy užitečná, a že by si ho měla vzít. Vyprávěl jim kriminální příběh o služce, kterou našli uškrcenou v obilí. Policie ji nemohla identifikovat, protože tam ležela už dva měsíce. Žena měla ve své kabelce jen jízdenku z tramvaje číslo 7 a kupon z obchodu s porcelánem. Podle kuponu zjistili, že dívka pravděpodobně koupila čajovou konvičku ( utratila 55 korun a prave tolik stala konvička). Od toho se odvíjelo další vyšetřování – na trase tramvaje číslo sedm se hledala domácnost, ze které před pár měsíci odešla služka, a která rozbila porcelánovou konvicku. Nakonec policie našla domácnost, kde dívka sloužila. Ukázalo se, že ji zabil její milenec pro peníze.
Mladá slečna se svým přítelem se v restauraci setkává s mužem, který se představil jako pan Souček- policista. Dívce upadl kupón z obchodu, ale pan Souček jí řekl, že i taková maličkost může být někdy užitečná, a že by si ho měla vzít. Vyprávěl jim kriminální příběh o služce, kterou našli uškrcenou v obilí. Policie ji nemohla identifikovat, protože tam ležela už dva měsíce. Žena měla ve své kabelce jen jízdenku z tramvaje číslo 7 a kupon z obchodu s porcelánem. Podle kuponu zjistili, že dívka pravděpodobně koupila čajovou konvičku ( utratila 55 korun a prave tolik stala konvička). Od toho se odvíjelo další vyšetřování – na trase tramvaje číslo sedm se hledala domácnost, ze které před pár měsíci odešla služka, a která rozbila porcelánovou konvicku. Nakonec policie našla domácnost, kde dívka sloužila. Ukázalo se, že ji zabil její milenec pro peníze.
Oplatkův konec
Kriminálník Oplatka měl souchotě. Vloupal se do krámu a při útěku zastřelil dva policisty. Lidé od policie byli rozčilení a po muži pátrali i po pracovní době. Na útěku zastřelil dalšího policistu, který byl mimo službu, ale kterému se zdál být podezřelý. Snažil se odjet vlakem do Benešova. Objevil ho tam strážmistr Závada a Oplatka ho postřelil.
Při útěku z vlaku zastřelil starého železničáře. Potom zastřelil ještě jednoho četníka, kterého potkal na cestě a malému dítěti ukradl chleba. Bylo jasné, že Oplatka musí být urychleně dopaden.
Skrýval se v polích a chtěl se dostat do Soběslavi, kde se narodil. Mezitím se sjeli četníci, policie (i tajní), železničáři i hajní z celého okresu, celkem na dvě stě mužů.
Nakonec byl Oplatka obklíčen a jako zvíře zahnané do rohu klece zastřelen. Muž který velel celé akci, si po obklíčení a odklizení Oplatkova těla uvědomil, že tenhle malý slizký Oplatka, takový malý kousíček ho bylo, toho tady obklíčilo dvě stě mužů a vypadalo to, jako o nějakém slavném pohřbu.
Kriminálník Oplatka měl souchotě. Vloupal se do krámu a při útěku zastřelil dva policisty. Lidé od policie byli rozčilení a po muži pátrali i po pracovní době. Na útěku zastřelil dalšího policistu, který byl mimo službu, ale kterému se zdál být podezřelý. Snažil se odjet vlakem do Benešova. Objevil ho tam strážmistr Závada a Oplatka ho postřelil.
Při útěku z vlaku zastřelil starého železničáře. Potom zastřelil ještě jednoho četníka, kterého potkal na cestě a malému dítěti ukradl chleba. Bylo jasné, že Oplatka musí být urychleně dopaden.
Skrýval se v polích a chtěl se dostat do Soběslavi, kde se narodil. Mezitím se sjeli četníci, policie (i tajní), železničáři i hajní z celého okresu, celkem na dvě stě mužů.
Nakonec byl Oplatka obklíčen a jako zvíře zahnané do rohu klece zastřelen. Muž který velel celé akci, si po obklíčení a odklizení Oplatkova těla uvědomil, že tenhle malý slizký Oplatka, takový malý kousíček ho bylo, toho tady obklíčilo dvě stě mužů a vypadalo to, jako o nějakém slavném pohřbu.
Poslední soud
Devítinásobný vrah Kugler byl při svém posledním zločinu zabit a dostal se do nebe na svůj poslední soud. Bůh byl povolán jako svědek, protože všechno ví. Kugler se ho zeptal, proč on sám jako Bůh nesoudí. Bůh mu řekl, že nesoudí, protože věděl o Kuglerovi úplně všechno – Bůh totiž ví o všem a také všechno chápe. Proto i na nebesích soudí lidé, kteří za života byli soudci, protože člověk náleží člověku. Člověk si totiž nezaslouží boží soud. Soudci rozhodli, že Kugler dostane doživotní trest - "peklo".
Devítinásobný vrah Kugler byl při svém posledním zločinu zabit a dostal se do nebe na svůj poslední soud. Bůh byl povolán jako svědek, protože všechno ví. Kugler se ho zeptal, proč on sám jako Bůh nesoudí. Bůh mu řekl, že nesoudí, protože věděl o Kuglerovi úplně všechno – Bůh totiž ví o všem a také všechno chápe. Proto i na nebesích soudí lidé, kteří za života byli soudci, protože člověk náleží člověku. Člověk si totiž nezaslouží boží soud. Soudci rozhodli, že Kugler dostane doživotní trest - "peklo".
Zločin v chalupě
Muž jménem Vondráček byl obžalovaný z toho, že zabil sekerou svého tchána Františka Lebedu. Vondráček se přiznal, že tchána zabil, ale necítil se vinen.
Důvodem jeho jednání bylo, že mu tchán nechtěl přenechat pole, které se nacházelo hned vedle Vondráčkova kousku půdy a že ho chtěl prodat. Vondráček si myslel, že když se tchána zbaví, bude si moci hospodařit podle svého. Vondráček prý proti tchánovi nic neměl, ale nemohl se dívat, jak to pole prodal. Pole prý patří k sobě, to přece ví každý sedlák.
Muž jménem Vondráček byl obžalovaný z toho, že zabil sekerou svého tchána Františka Lebedu. Vondráček se přiznal, že tchána zabil, ale necítil se vinen.
Důvodem jeho jednání bylo, že mu tchán nechtěl přenechat pole, které se nacházelo hned vedle Vondráčkova kousku půdy a že ho chtěl prodat. Vondráček si myslel, že když se tchána zbaví, bude si moci hospodařit podle svého. Vondráček prý proti tchánovi nic neměl, ale nemohl se dívat, jak to pole prodal. Pole prý patří k sobě, to přece ví každý sedlák.
Zmizení herce Bendy
Herec Jan Bedna bral svoji práci velmi vážně a pro nejvěrohodnější ztvárnění postavy, kterou hrál, byl ochoten podstoupit téměř cokoli.
Pak ale náhle beze stopy zmizel. Přitom všechno jeho oblečení a všechny věci zůstaly v jeho bytě , kromě malého kufříčku, který si bral s sebou kamkoli. Bendův přítel doktor Goldberg se jeho zmizením začal zabývat.
Bendovou milenkou byla manželka továrníka Korbely. Ta toužila hrát, a tak její bohatý manžel financoval filmy, ve kterých pak měla hlavní role.
Jednou pan Goldberg potkal starého herce, který říkal, jaký to byl ten Benda skvělý herec a šel s ním do biografu. Tam starý herec řekl, že kdyby toho trosečníka hrál Benda, tak by si určitě nechal narůst pravé vousy. Dr. Goldberg si uvědomil, že je to pravda a šel se zeptat na policii, zda po Bendově zmizení nebyla nalezena mrtvola nějakého žebráka. Dostal kladnou odpověď, byli nalezeny dokonce tři mrtvoly, ale popis žádné z nich příliš neodpovídal Bendovi, až na tu první. Pak se ale ukázalo, že měla zkažené zuby, a dr. Goldberg věděl, že Bendovi zuby byli zdravé. Po čase si ale uvědomil, že ty mohly být zdravé, a že si je mohl namaskovat, aby vypadaly jako zuby žebráka. Chirurg dr. Goldberg dal tělo tuláka exhumovat a poznal, že je to jeho přítel.
Herce zabil továrník Korbela pod záminkou, že Benda bude hrát ve filmu jím sponzorovaném tuláka. Motivem mu bylo, že Benda měl pletky s jeho ženou. Goldberg za továrníkem šel, řekl mu že ví, že ho zabil, ale že to nemůže dokázat. Řekl, že ví, že Benda byl zlý, nadutý atd, ale byl to umělec. Ten pocit, že dr. Goldberg ví, že továrník zabil Bendu, ten pocit se Korbelovy prý nedostane z hlavy, podud bude Goldberg živ.
Herec Jan Bedna bral svoji práci velmi vážně a pro nejvěrohodnější ztvárnění postavy, kterou hrál, byl ochoten podstoupit téměř cokoli.
Pak ale náhle beze stopy zmizel. Přitom všechno jeho oblečení a všechny věci zůstaly v jeho bytě , kromě malého kufříčku, který si bral s sebou kamkoli. Bendův přítel doktor Goldberg se jeho zmizením začal zabývat.
Bendovou milenkou byla manželka továrníka Korbely. Ta toužila hrát, a tak její bohatý manžel financoval filmy, ve kterých pak měla hlavní role.
Jednou pan Goldberg potkal starého herce, který říkal, jaký to byl ten Benda skvělý herec a šel s ním do biografu. Tam starý herec řekl, že kdyby toho trosečníka hrál Benda, tak by si určitě nechal narůst pravé vousy. Dr. Goldberg si uvědomil, že je to pravda a šel se zeptat na policii, zda po Bendově zmizení nebyla nalezena mrtvola nějakého žebráka. Dostal kladnou odpověď, byli nalezeny dokonce tři mrtvoly, ale popis žádné z nich příliš neodpovídal Bendovi, až na tu první. Pak se ale ukázalo, že měla zkažené zuby, a dr. Goldberg věděl, že Bendovi zuby byli zdravé. Po čase si ale uvědomil, že ty mohly být zdravé, a že si je mohl namaskovat, aby vypadaly jako zuby žebráka. Chirurg dr. Goldberg dal tělo tuláka exhumovat a poznal, že je to jeho přítel.
Herce zabil továrník Korbela pod záminkou, že Benda bude hrát ve filmu jím sponzorovaném tuláka. Motivem mu bylo, že Benda měl pletky s jeho ženou. Goldberg za továrníkem šel, řekl mu že ví, že ho zabil, ale že to nemůže dokázat. Řekl, že ví, že Benda byl zlý, nadutý atd, ale byl to umělec. Ten pocit, že dr. Goldberg ví, že továrník zabil Bendu, ten pocit se Korbelovy prý nedostane z hlavy, podud bude Goldberg živ.
Vražedný útok
Pan rada Tomsa byl ve svém bytě a najednou do místnosti vlétla kulka, která ho málem zasáhla. Pan rada podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Netušil, kdo by si mohl přát jeho smrt. Když ale v noci přemýšlel o tom, kolika lidem kdy ublížil a zachoval se k nim ošklivě, uvědomil si, že spousta z nich by ho mohla chtít zabít. A tak druhý den trestní oznámení stáhl.
Pan rada Tomsa byl ve svém bytě a najednou do místnosti vlétla kulka, která ho málem zasáhla. Pan rada podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Netušil, kdo by si mohl přát jeho smrt. Když ale v noci přemýšlel o tom, kolika lidem kdy ublížil a zachoval se k nim ošklivě, uvědomil si, že spousta z nich by ho mohla chtít zabít. A tak druhý den trestní oznámení stáhl.
Propuštěný
Vězeň Záruba byl po dvanácti a půl letech strávených ve vězení podmínečně propuštěn. Za tu dobu si odvykl komunikovat s lidmi a svět se mezitím také dost změnil.
Záruba se chtěl vrátit vlakem domů, ale omylem se připletl k demonstraci, a když ho policisté chtěli zatknout, tak se bránil a několik z nich uhodil. Právníci se radili, jak ho dostat na svobodu, ale Záruba se v noci ve své cele oběsil.
Vězeň Záruba byl po dvanácti a půl letech strávených ve vězení podmínečně propuštěn. Za tu dobu si odvykl komunikovat s lidmi a svět se mezitím také dost změnil.
Záruba se chtěl vrátit vlakem domů, ale omylem se připletl k demonstraci, a když ho policisté chtěli zatknout, tak se bránil a několik z nich uhodil. Právníci se radili, jak ho dostat na svobodu, ale Záruba se v noci ve své cele oběsil.
Zločin na poště
Strážmistr Brejcha vypráví zvláštní kriminální případ, který se před časem stal v jeho okrsku.
Na místní poště pracovala mladá dívka Helenka. Pak na ni přišlo udání z Pardubic a kontrola odhalila manko ve výši dvě stě korun. Helenka se ze zoufalství utopila. Za pár dní na její místo přišel mladík, kterého zanedlouho vystřídala – na vlastní žádost - slečna Julie Tauferová z Pardubic.
Byla to přítelkyně místního adjunkta pana Houdka. Ten si s ní předtím často dopisoval. Pan Brejcha chtěl vyřešit, kdo mohl ukrást dvě stovky, které na poště chyběly, kvůli kterým se Helenka utopila. Ještě než na poštu nastoupila Julie, přišla panu Houdkovi vrácená zásilka z Prahy. Byl to balík, ve kterém mělo být máslo. Ale když ho strážmistr otevřel, našel v něm hlínu. Domyslel si, že Houdek poslal schválně balík, a když se Helenka otočila, aby ho zvážila, vytáhl jí ze zásuvky peníze.
Uhodil na něj a on se nakonec přiznal, že chtěl Helenku připravit o místo, aby na poštu mohla nastoupit Julie a on se s ní mohl oženit.
Strážmistr Brejcha chtěl Helenčinu smrt nějak pomstít, a tak zařídil, aby Houdka přeložili na jižní Moravu a on se proto s Julií nemohl často vídat. Tak vyprávěl příběh o tom, jak často se stane, že četník vezme spravedlnost do svých rukou.
Strážmistr Brejcha vypráví zvláštní kriminální případ, který se před časem stal v jeho okrsku.
Na místní poště pracovala mladá dívka Helenka. Pak na ni přišlo udání z Pardubic a kontrola odhalila manko ve výši dvě stě korun. Helenka se ze zoufalství utopila. Za pár dní na její místo přišel mladík, kterého zanedlouho vystřídala – na vlastní žádost - slečna Julie Tauferová z Pardubic.
Byla to přítelkyně místního adjunkta pana Houdka. Ten si s ní předtím často dopisoval. Pan Brejcha chtěl vyřešit, kdo mohl ukrást dvě stovky, které na poště chyběly, kvůli kterým se Helenka utopila. Ještě než na poštu nastoupila Julie, přišla panu Houdkovi vrácená zásilka z Prahy. Byl to balík, ve kterém mělo být máslo. Ale když ho strážmistr otevřel, našel v něm hlínu. Domyslel si, že Houdek poslal schválně balík, a když se Helenka otočila, aby ho zvážila, vytáhl jí ze zásuvky peníze.
Uhodil na něj a on se nakonec přiznal, že chtěl Helenku připravit o místo, aby na poštu mohla nastoupit Julie a on se s ní mohl oženit.
Strážmistr Brejcha chtěl Helenčinu smrt nějak pomstít, a tak zařídil, aby Houdka přeložili na jižní Moravu a on se proto s Julií nemohl často vídat. Tak vyprávěl příběh o tom, jak často se stane, že četník vezme spravedlnost do svých rukou.
Obasah díla - Povídky z druhé kapsy ( obsahuje 24 povídek ) UKRADENÝ KAKTUS Jan Kubát vypráví příhodu o tom, jak vyzrál nad paní poštmistrovou, která mu otevírala poštu. Jednoho dne napsal do dopisu: ty strašidlo poštmistrovské, ty nosatá fuchtle, ty kometo, ty treperendo zvědavá atd…. a další den přišel na poštu, jestli tam nemá nějaký dopis a paní poštmistrová mu začala nadávat co si to dovoluje a tím ji usvědčil, že jeho dopisy opravdu četla. Pak z pošty raději odešel. Potom pan Holan tvrdí panu Kubátovi, že má lepší příhodu. Jako vrchní zahradník Holbenovy zahrady zjistil, že se jim ztrácejí vzácné kaktusy. Navrhl panu Holbenovi, aby skleníky pro veřejnost uzavřel. Ten chtěl ale svoji zálibu ukazovat všem. Pověřil proto Holana, aby zloděje vypátral. Pana Holana přemýšlejícího v koruně stromu napadla lest. Od svých známých zahradníků sehnal pár set nahnilých kaktusů, nastrkal je k ostatním a do novin dal zprávu o tom, že Holbenovy kaktusy napadla neznámá choroba. V další zprávě napsal o zjištěné plísni a doporučil ji postřikovat tinkturou, která je k dostání pouze v Holbenově zahradě. Za pár dní už pan Holan držel za límec pana Ráčka, který si k nim přišel pro zaručenou tinkturu. Když mu Holan vysvětlil, že žádná nemoc není, panu Ráčkovi spadl kámen ze srdce. Společně odjeli do Ráčkova malého bytu, který byl plný kaktusů. Pan Ráček začal vracet všechny nakradené exempláře, kterých bylo přes osmdesát. Pan Holan se podivil nad tím, kolik kaktusů jim zmizelo a chtěl po něm vysvětlení, jak to dokázal. Ráček mu řekl, že se oblékl do dámských šatů, poněvadž ženské si sbírky nedělají a tudíž je nikdo nepodezírá. Pan Holan poznal, že pan Ráček ze všeho na světě miluje nejvíce právě kaktusy, bylo mu ho líto, a tak řekl četníkovi, ať jde a nahlásí škodu pouze za 50 korun. Pan Holan neměl to srdce mu kaktusy vzít a proto ho dovedl ke starému panu Holbenovi. Ti dva spolu zůstali celou noc ve skleníku a obcházeli kaktusy. Pan Holben měl obrovskou radost, protože poznal, že jedině pan Ráček miluje kaktusy stejně, jako on sám. Holben pak řekl panu Holanovi, že je to první člověk, který dovede kaktusy ocenit. Vypravil proto Ráčka do Mexika, aby tam mohl sbírat kaktusy. Pan Holan se po roce dozvěděl, že se pan Ráček pokusil ukrást místním indiánům posvátný kaktus a ti ho pak svázali a posadili na "Echinocactus visnaga Hooker" posetý dlouhými ostny, následkem čehož pan Ráček zemřel mučednickou smrtí.
POVÍDKA STARÉHO KRIMINÁLNÍKA Pan Jandera, spisovatel, řekl, že to nic není, honit zloděje kaktusů, ale že je horší, když zloděj hledá, koho vlastně okradl. Pak začal vyprávět, co se stalo jemu. Řekl, že povídka co napsal, že mu připomínala něco, co už vlastně někdy četl, a že je to tedy plagiát. Ale když se s tím začal svěřovat svým známým a přátelům, tak zjistil, že každému z nich to připomíná povídku od jiného autora a on tedy neví, koho vlastně okradl. Nato řekl pan Bobek, že to nic není, ale že mu to připomíná jeden případ co se stal v Palermu a začal vyprávět. Policie tam chytila muže se zakrvavenou dýkou v ruce. On tvrdil, že někoho zabil, ale nechtěl říci koho, protože by to prý ublížilo více lidem. Byl tedy zatčen a uvězněn, ale policisté stále nemohli najít žádnou mrtvolu. Vrah se jmenoval Marko a toužil po trestu, ale dokud se nenašlo tělo oběti, nemohl být odsouzen. Policisté byli po půl roce zoufalí, protože pořád neměli žádnou mrtvolu, ale Marco trval na tom, že musí být potrestán oběšením. Policisté se tedy rozhodli, že mu umožní útěk z vězení a posílali ho například nakoupit atd a doufali, že se nevrátí. Marco se ale vždy vrátil, a tak se rozhodli, že ho pro něco pošlou a pak zavřou bránu a nepustí ho zpět, ale Marco spustil takový povyk, že mu bránu nakonec otevřeli. Ve své cele se pořád modlil a prosil, aby ho už dali na soud a pověsili. Když mu řekli, že ho druhý den propustí, Marco takovou "nespravedlnost" neunesl a ve své cele se oběsil! Ta cela měla ale od té doby zvláštní účinky. Ať tam dali koho chtěli, vždy se nakonec ten člověk nejpozději do tří týdnů obrátil a začal litovat svých skutků. Až jednou tam zavřeli pana Bobka, na kterého cela ani po třech týdnech neměla žádný účinek a poté co tu celu opustil, ztratila svůj účinek. Pak se tamější dozorci a policisté začali rozčilovat, že jin ten Čech pan Bobek tu celu rozbil.
ZMIZENÍ PANA HIRSHE Pan Taussig mínil, že ta historka je dobrá, ale že má jednu chybu, a to že se stala v Palermu a né v Praze. A pak začal vyprávět příběh, který se stal před nějakou dobou v Praze.
Pan Hirsch obchodoval v Praze s kůží a sem tam i s perskými koberci. Jeho dodavatel perských koberců byl jakýsi Arménec. Jednoho dne zase přišel i se svým sluhou nesl na zádech pět perských koberců. Za nějakou dobu Armén i se svým sluhou odešel, ale ten sluha nesl už pouze čtyři koberce, tak si pan Hugo, který pro něj pracoval myslel, že mu jeden prodali. Když se ale chtěl pan Hugo o něco později pana Hirshe na něco zeptat ohledně jedné zakázky kůží, tak zjistil, že pan Hirsh není ve své pracovně, která byla nad obchodem, tak si myslel, že šel asi do svého bytu, který byl nad pracovnou. Když ale služka přišla a řekla, že má jít pan Hirsh jít na oběd, tak pan Hugo řekl, že musí být v bytě protože v obchodě není a ven nežel, protože by si ho všiml. Navíc se pak zjistilo, že má zimník i boty na svém místě, takže musí být v domě. Všichni ho začali hledat, ale nikde nebyl. O dva dny později si úřednice z úschovny zavazadel stěžovala na zápach vycházející z jednoho kufru. Když zavazadlo otevřeli, našli v něm uškrcenou mrtvolu pana Hirsche. Na jeho těle byly stopy po anilinových barvách a pan Mejzlík ( vyšetřovatel) podle toho poznal, že pana Hirsche zabil jakýsi Armén, který s ním obchodoval, a jeho mrtvolu pak odnesl z krámu zabalenou v koberci, a protože pršelo, tak se nekvalitní barvy rozpustili a pana Hirshe to obarvilo.
Koberce, které pan Hirsch koupil, byly pašované a nekvalitní, takže kdyby žil a přišlo se na to, šel by do vězení.
Z této povídky vyplývá poučení, že obchodníci by měli prodávat kvalitní zboží, jinak se jim to může vymstít.
Pan Hirsch obchodoval v Praze s kůží a sem tam i s perskými koberci. Jeho dodavatel perských koberců byl jakýsi Arménec. Jednoho dne zase přišel i se svým sluhou nesl na zádech pět perských koberců. Za nějakou dobu Armén i se svým sluhou odešel, ale ten sluha nesl už pouze čtyři koberce, tak si pan Hugo, který pro něj pracoval myslel, že mu jeden prodali. Když se ale chtěl pan Hugo o něco později pana Hirshe na něco zeptat ohledně jedné zakázky kůží, tak zjistil, že pan Hirsh není ve své pracovně, která byla nad obchodem, tak si myslel, že šel asi do svého bytu, který byl nad pracovnou. Když ale služka přišla a řekla, že má jít pan Hirsh jít na oběd, tak pan Hugo řekl, že musí být v bytě protože v obchodě není a ven nežel, protože by si ho všiml. Navíc se pak zjistilo, že má zimník i boty na svém místě, takže musí být v domě. Všichni ho začali hledat, ale nikde nebyl. O dva dny později si úřednice z úschovny zavazadel stěžovala na zápach vycházející z jednoho kufru. Když zavazadlo otevřeli, našli v něm uškrcenou mrtvolu pana Hirsche. Na jeho těle byly stopy po anilinových barvách a pan Mejzlík ( vyšetřovatel) podle toho poznal, že pana Hirsche zabil jakýsi Armén, který s ním obchodoval, a jeho mrtvolu pak odnesl z krámu zabalenou v koberci, a protože pršelo, tak se nekvalitní barvy rozpustili a pana Hirshe to obarvilo.
Koberce, které pan Hirsch koupil, byly pašované a nekvalitní, takže kdyby žil a přišlo se na to, šel by do vězení.
Z této povídky vyplývá poučení, že obchodníci by měli prodávat kvalitní zboží, jinak se jim to může vymstít.
ČINTAMANI A PTÁCI Pan doktor Vitásek, jeden z přítomných, skromně řekl, že se v perských kobercích docela vyzná. A začne vyprávět co se mu před časem stalo. Pan doktor Vitásek sbíral kvalitní staré perské koberce. Často navštěvoval paní Severýnovou v jejím obchodě. Ta s koberci obchodovala a občas se u ní objevil nějaký vzácnější kousek. Kromě toho měla tlustou fenku jménem Amina, která v tom krámě lehávala na jednom starším kousku.
Pan Vitásek ovšem zjistil, že je to převzácný koberec ze sedmnáctého století o unikátních rozměrech s božským vzorem "čintamani a ptáci". Prve dělal jako by nic a ptal se na koberec jen tak mimochodem, aby si paní Severynová nemyslela, že je vzácný a že o něj stojí, aby ho mohl lacino získat. Dozvěděl se ale, že patří paní Zanelliové, která často pobývala za hranicemi a která si tam ten koberec u paní Severýnové nechala, protože ho neměla kam dát . Chtěl koberec za každou cenu získat, a tak asi za rok přijela do Čech paní Zanelliová ( mezitím tam chodil pravidelně aby si pohlídal, že tam koberec stále je a přitom hladil tu odpornou Aminu, aby si naklonil paní Severynovou) a on za ní hned zašel, aby získal koberec, který chtěl dát do muzea - smlouval, prosil, nabízel, ale paní Zanelliová mu ho neprodala, protože šlo o rodinnou památku. Při její další návštěvě Čech za ní poslal svého známého právníka, aby jí nabídl jakoukoli cenu, ale ona odmítla.
Rozhodl se proto, že koberec ukradne. V noci se vloupal do bytu paní Severýnové, ale na koberci opět ležela Amina a nechtěla se za žádnou cenu hnout. Pan Vitásek neměl to srdce, aby ji zabil, a proto se vrátil domů.
Když paní Severýnová zjistila, že se jí do bytu vloupal někdo cizí, dala si na okna mříže.
Pan Vitásek se rozhodl, že loupež zopakuje, až Amina pojde, ale do té doby se musí naučit pilovat mříže.
Pan Vitásek ovšem zjistil, že je to převzácný koberec ze sedmnáctého století o unikátních rozměrech s božským vzorem "čintamani a ptáci". Prve dělal jako by nic a ptal se na koberec jen tak mimochodem, aby si paní Severynová nemyslela, že je vzácný a že o něj stojí, aby ho mohl lacino získat. Dozvěděl se ale, že patří paní Zanelliové, která často pobývala za hranicemi a která si tam ten koberec u paní Severýnové nechala, protože ho neměla kam dát . Chtěl koberec za každou cenu získat, a tak asi za rok přijela do Čech paní Zanelliová ( mezitím tam chodil pravidelně aby si pohlídal, že tam koberec stále je a přitom hladil tu odpornou Aminu, aby si naklonil paní Severynovou) a on za ní hned zašel, aby získal koberec, který chtěl dát do muzea - smlouval, prosil, nabízel, ale paní Zanelliová mu ho neprodala, protože šlo o rodinnou památku. Při její další návštěvě Čech za ní poslal svého známého právníka, aby jí nabídl jakoukoli cenu, ale ona odmítla.
Rozhodl se proto, že koberec ukradne. V noci se vloupal do bytu paní Severýnové, ale na koberci opět ležela Amina a nechtěla se za žádnou cenu hnout. Pan Vitásek neměl to srdce, aby ji zabil, a proto se vrátil domů.
Když paní Severýnová zjistila, že se jí do bytu vloupal někdo cizí, dala si na okna mříže.
Pan Vitásek se rozhodl, že loupež zopakuje, až Amina pojde, ale do té doby se musí naučit pilovat mříže.
PŘÍBĚH O KASAŘI A ŽHÁŘI Pak se slova ujal pan Jílek a začal vyprávět příběh co slyšel. Kasař ( zloděj, který vykrádá kasy) pan Balabán byl velice zručný a šikovný. Kdysi při skoku z okna přišel o zuby a nosil umělé. Byl velice zručný a jeho práce byla vždy excelentní. Rozhodl se, že vyloupí kasu u firmy Scholle a spol. Podařilo se mu vše provést na jedničku, ale den ráno u něj zaklepal pan Pištora ( od policie) a řekl mu, že ho prozradilo, že si na místě činu vyndal z úst falešné zuby, položil je na pult vedle kasy, ale ten byl zaprášený a zuby se otiskly do prachu.
Nato začal pan Malý vyprávět příběh, který četl on.
Druhý příběh se odehrál ve Štýrsku. Sedlář a řemenář pan Anton slavil s rodinou svůj svátek a najednou začala hořet střecha chalupy a celá stavba lehla popelem. Od ní chytlo ještě čtrnáct dalších budov.
Při vyšetřování se zjistilo, že požár zapálil sluneční paprsek, který procházel skrz lupu umístěnou v trámu na střeše stavení, kde skladovali slámu. Anton si vzpomněl, že v lednu vyhodil jednoho učně, který se stále zabýval nějakými vynálezy a na nic jiného neměl čas.
Policisté chlapce našli a zjistili, že i bez astronomických přístrojů dokázal spočítat, v jaké poloze bude slunce v den Antonova svátku. Pak pomstychtivě umístil lupu tak, aby v ten den zapálila chalupu.
Při vyšetřování se zjistilo, že požár zapálil sluneční paprsek, který procházel skrz lupu umístěnou v trámu na střeše stavení, kde skladovali slámu. Anton si vzpomněl, že v lednu vyhodil jednoho učně, který se stále zabýval nějakými vynálezy a na nic jiného neměl čas.
Policisté chlapce našli a zjistili, že i bez astronomických přístrojů dokázal spočítat, v jaké poloze bude slunce v den Antonova svátku. Pak pomstychtivě umístil lupu tak, aby v ten den zapálila chalupu.
UKRADENÁ VRAŽDA Další příběh vypráví pan Houdek.
Pan Houdek bydlel na Vinohradech v poklidné Krucemburské ulici. Jednoho dne zaslechl několik výstřelů, které ho vzbudily. Na ulici ležel zastřelený Rus Kopytenko nebo nějak tak se jmenoval. Hned se seběhli dva strážníci. Náhodou byl poblíž i taxík, a tak řidič odvezl zastřeleného do nemocnice. Všichni obyvatelé se těšili, že se o vraždě bude psát v novinách a o jejich ulici se bude mluvit. Protože však žádný článek nevyšel a ani policie nepřišla nic vyšetřovat, ani nikoho vyslýchat, šel si pan Houdek, kterého sousedé zvolili, že by tam měl jít stěžovat na komisařství. Tam o vraždě nikdo nic nevěděl, a když pan Houdek řekl, v kolik hodin se událost stala, komisař Bartoška mu odpověděl, že v tu dobu četníci dělají obchůzku v jiné části města, a tak by nemohli tak rychle přispěchat na pomoc.
Byla to plánovaná vražda! Dva muži se převlékli za četníky, Rusa zastřelili a pak předstírali, že přišli pomoci. Jejich komplicem byl i taxikář.
Pan Houdek bydlel na Vinohradech v poklidné Krucemburské ulici. Jednoho dne zaslechl několik výstřelů, které ho vzbudily. Na ulici ležel zastřelený Rus Kopytenko nebo nějak tak se jmenoval. Hned se seběhli dva strážníci. Náhodou byl poblíž i taxík, a tak řidič odvezl zastřeleného do nemocnice. Všichni obyvatelé se těšili, že se o vraždě bude psát v novinách a o jejich ulici se bude mluvit. Protože však žádný článek nevyšel a ani policie nepřišla nic vyšetřovat, ani nikoho vyslýchat, šel si pan Houdek, kterého sousedé zvolili, že by tam měl jít stěžovat na komisařství. Tam o vraždě nikdo nic nevěděl, a když pan Houdek řekl, v kolik hodin se událost stala, komisař Bartoška mu odpověděl, že v tu dobu četníci dělají obchůzku v jiné části města, a tak by nemohli tak rychle přispěchat na pomoc.
Byla to plánovaná vražda! Dva muži se převlékli za četníky, Rusa zastřelili a pak předstírali, že přišli pomoci. Jejich komplicem byl i taxikář.
PŘÍPAD S DÍTĚTEM
Mladé paní se ztratila tříměsíční holčička jménem Růženka, nechala ji chviličku před obchodem, a když vyšla z obchodu, už tam nebyla. Komisař Bartošek nevěděl, jak by měl dítě najít (Byl to starý mládenec a v dětech se vůbec nevyznal) zkoušel různé metody, ale žádná z nich nebyla ta pravá. Všechny děti v tomto věku jsou přeci stejné. Až pomohla náhoda.
Jeho fence se narodila štěňátka a ona na ně byla náležitě hrdá - jako každá máma. Komisař proto vyslal do ulic policisty, aby maminkám chválili miminka v kočárcích, a ta, která nebude chtít dítě ukázat, je zlodějka.
Nakonec ženu našli. Růženku ukradla, protože vlastní děťátko nešťastnou náhodou zalehla. Chtěla, aby dál dostávala alimenty.
Jeho fence se narodila štěňátka a ona na ně byla náležitě hrdá - jako každá máma. Komisař proto vyslal do ulic policisty, aby maminkám chválili miminka v kočárcích, a ta, která nebude chtít dítě ukázat, je zlodějka.
Nakonec ženu našli. Růženku ukradla, protože vlastní děťátko nešťastnou náhodou zalehla. Chtěla, aby dál dostávala alimenty.
GRÓFINKA Do Curychu chodily jistému muži špionážní listy a vzápětí to někdo udal anonymním dopisem. Písmo dopisů a udání bylo však totožné.
Zjistilo se, že autorkou špionážních i anonymních dopisů je grófinka Mihályová. Za svůj čin byla odsouzena k ročnímu trestu vězení. Do cely za ní přišel pan Poglár (vypravěč tohoto příběhu). Zjistil, že se grófinka zamilovala do hrdinného majora Westermanna, a tak se mu chtěla vyrovnat nějakým statečným činem.
Pan Poglár jí řekl, že major je ženatý muž se třemi dětmi, původním povoláním pekař, ale hrdá grófinka se rozhodla, že si svůj trest odsedí a dopisy nezapře!
Zjistilo se, že autorkou špionážních i anonymních dopisů je grófinka Mihályová. Za svůj čin byla odsouzena k ročnímu trestu vězení. Do cely za ní přišel pan Poglár (vypravěč tohoto příběhu). Zjistil, že se grófinka zamilovala do hrdinného majora Westermanna, a tak se mu chtěla vyrovnat nějakým statečným činem.
Pan Poglár jí řekl, že major je ženatý muž se třemi dětmi, původním povoláním pekař, ale hrdá grófinka se rozhodla, že si svůj trest odsedí a dopisy nezapře!
HISTORIE DIRIGENTA KALINY
Slova se ujal pan dirigent Kalina a začal vyprávět co se mu stalo v Liverpoolu. Dirigent Kalina jel jednou služebně do Liverpoolu. Toho samého dne co přijel, se umyl a šel se projít po městě. Pak se vydal křece, běžel podél ní, protože chtěl vědět kam ústí a ztratil se. Neuměl ani slovo anglicky. Tak si sedl blízko vody a najednou slyšel dva hlasy, mužský a ženský. Z jejich hovoru, z intonace, rytmu řeči atd poznal, že muž ženu přemlouvá, aby mu pomohla někoho zabít, nejspíš měla jen odemknout dveře nebo poskytnout klíč. Žena se zdráhala, plakala a znělo to jako kdyby ji vyhrožoval, pak ji zase uklidňoval a nakonec souhlasila.
Chtěl to oznámit na policii, ale protože neznal cizí řeč, tak mu policista nerozuměl. Kalina běhal po Liverpoolu a snažil se vraždě zabránit, ale jelikož nevěděl kdo se to má stát ani nic jiného, byl bezmocný.
Druhý den viděl v novinách nápis Murder a usoudil, že to bude znamenat vržda.
Chtěl to oznámit na policii, ale protože neznal cizí řeč, tak mu policista nerozuměl. Kalina běhal po Liverpoolu a snažil se vraždě zabránit, ale jelikož nevěděl kdo se to má stát ani nic jiného, byl bezmocný.
Druhý den viděl v novinách nápis Murder a usoudil, že to bude znamenat vržda.
SMRT BARONA GANDARY
Příběh je o strýci Pitrovi ( to je strýc pana Menšíka, který příběh vypráví) Významného barona Gandara nalezli zastřeleného v jeho zahradě. Vyšetřováním byl pověřen pan rada Pitr, který neměl rád záhadné zločiny a přílišné "komplikace". Nebyl moc chytrý a neměl žádnou fantazii. Zastával názor, že loupeže konají profesionální zloději a vraždy jsou obvykle páchány pro peníze někým z rodiny.
Do vyšetřování se zapojil i mladý komisař Mejzlík, který měl několik zajímavých hypotéz, co se mohlo přihodit. Ale pan Pitr tvrdil, že vraždu spáchal někdo z rodiny nebo z domu...
A měl pravdu. Barona zabil synovec domovníka z Gandarovy vily, který tam svého strýce domovníka často navštěvoval. Zabil Gandara a ukradl mu 50 000 korun
PŘÍBĚHY SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA
Na policii dostali několik trestních oznámení na sňatkového podvodníka. Detektiv Holub odhalil, že oním zločincem je pan Plichta ( bylo mu více než padesát let, ale chodil dobře oblékán a měl zlaté zuby, takže to vypadalo, že je dobře situován a navíc pěkně mluvil o rodinném životě), několikrát trestaný kriminálník. Chytili ho a muž dostal 5 měsíců. Pak byl propuštěn, ale nedal si pokoj a opět tahal z cizích žen peníze.
Pan Holub na něj náhodou narazil ve vlaku a chtěl ho předat pardubické policii. Ale Plichta chtěl jít jedině s ním, protože už ho zná. Plichta ho přemluvil a Holub ho tedy nejdříve vzal na svůj letní byt, kam právě mířil. Rodině ho představil jako svého kamaráda.
Když měli odjíždět do Prahy, potřeboval ještě něco vyšetřit, a tak Plichtu nechal v restauraci, jak Plichta sám navrhoval a Plichta mu dal dobrovolně všechny své peníze, aby měl Holub jistotu, že neuteče. Plichta si v té restauraci mezitím sváděl další ženu ( továrnici) a prosil Holuba, že ať ještě nejezdí, že si ještě musí podvést tuhle ženu, ale pan Holub mu řekl, že je to sňatková podvodnice Lojzička. Pan Plichta se rozzlobil nad tím, že už se nikomu nedá věřit. Když byli v Praze, tak ho pan Plichta pozval na oběd z těch peněz, které mu předtím dal do zástavy. Pojedli a pak si pan Plichta začal sepisovat výdaje, které měl s těmi podvedenými ženami ( např. za květiny, za lístky na vlak atd…) a poprosil Holuba, aby mu to z té částky odečetl a nechal si to u sebe, než se vrátí z vězení. Potése nechal v klidu odvést do vězení.
Do vyšetřování se zapojil i mladý komisař Mejzlík, který měl několik zajímavých hypotéz, co se mohlo přihodit. Ale pan Pitr tvrdil, že vraždu spáchal někdo z rodiny nebo z domu...
A měl pravdu. Barona zabil synovec domovníka z Gandarovy vily, který tam svého strýce domovníka často navštěvoval. Zabil Gandara a ukradl mu 50 000 korun
PŘÍBĚHY SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA
Na policii dostali několik trestních oznámení na sňatkového podvodníka. Detektiv Holub odhalil, že oním zločincem je pan Plichta ( bylo mu více než padesát let, ale chodil dobře oblékán a měl zlaté zuby, takže to vypadalo, že je dobře situován a navíc pěkně mluvil o rodinném životě), několikrát trestaný kriminálník. Chytili ho a muž dostal 5 měsíců. Pak byl propuštěn, ale nedal si pokoj a opět tahal z cizích žen peníze.
Pan Holub na něj náhodou narazil ve vlaku a chtěl ho předat pardubické policii. Ale Plichta chtěl jít jedině s ním, protože už ho zná. Plichta ho přemluvil a Holub ho tedy nejdříve vzal na svůj letní byt, kam právě mířil. Rodině ho představil jako svého kamaráda.
Když měli odjíždět do Prahy, potřeboval ještě něco vyšetřit, a tak Plichtu nechal v restauraci, jak Plichta sám navrhoval a Plichta mu dal dobrovolně všechny své peníze, aby měl Holub jistotu, že neuteče. Plichta si v té restauraci mezitím sváděl další ženu ( továrnici) a prosil Holuba, že ať ještě nejezdí, že si ještě musí podvést tuhle ženu, ale pan Holub mu řekl, že je to sňatková podvodnice Lojzička. Pan Plichta se rozzlobil nad tím, že už se nikomu nedá věřit. Když byli v Praze, tak ho pan Plichta pozval na oběd z těch peněz, které mu předtím dal do zástavy. Pojedli a pak si pan Plichta začal sepisovat výdaje, které měl s těmi podvedenými ženami ( např. za květiny, za lístky na vlak atd…) a poprosil Holuba, aby mu to z té částky odečetl a nechal si to u sebe, než se vrátí z vězení. Potése nechal v klidu odvést do vězení.
BALADA O JURAJI ČUPOVI
Četnický kapitán Havelka také přispěl příběhem, který se mu před časem stal. Příběh se odehrává na Podkarpatsku v Jasině. Odehrálo se to v lednu, když byla hrozná zima. Havelka byl zrovna v hospodě a opíjel se z nešťastné lásky. Přišel šenkýř a řekl mu, že před hospodou čeká nějaký Rusňáček. Řekl šenkýři ať tam čeká nebo ať přijde až zítra. Za pár hodin zase přišel šenkýř, že tam ten Rusňáček pořád čeká na mraze. K ránu vyšel z hospody a potkal tam toho Rusňáčka. Divil se, že tam stál v takovém mrazu tak dlouho a zeptal se ho, co chce.
Řekl, že se jde přiznat, že zabil Marynu Matejovu svou sestru. Tvrdil, že mu zabití Maryny přikázal Bůh, protože byla posedlá ďáblem. Ušel třicet kilometrů ze své vesnice v šílené zimě jen kvůli tomu, aby se přiznal, protože mu to přikázal starosta jeho vesničky. Řekl mu také, že dokud se nepřizná, nesmí ani jíst, ani pít. Havelka ho tedy zatkl, a pak si vzal lyže a s jedním kolegou jeli do té vesnice, která byla vzdálená 30 km. Bylo to neuvěřitelně náročné a několikrát mysleli, že na cestě umřou. Byli neuvěřitělně vyčerpaní a Havelka nechápal, jak to mohl Juraj Čup ( takový malý slabí človíček přežít), Juraj říkal, že to bylo z mylosti boží, že mu bůh pomáhal. Pan Havelka věřil, že mluví pravdu, ale druhý den našel v chalupě pokoji dolarové bankovky, které Maryna dostávala od svého muže z Ameriky.
Juraj Čup byl proto odsouzen k trestu smrti. Ale Havelka pravil: Ale nikdo mi nenamluví, že tu cestu ušel lidskou silou.
Řekl, že se jde přiznat, že zabil Marynu Matejovu svou sestru. Tvrdil, že mu zabití Maryny přikázal Bůh, protože byla posedlá ďáblem. Ušel třicet kilometrů ze své vesnice v šílené zimě jen kvůli tomu, aby se přiznal, protože mu to přikázal starosta jeho vesničky. Řekl mu také, že dokud se nepřizná, nesmí ani jíst, ani pít. Havelka ho tedy zatkl, a pak si vzal lyže a s jedním kolegou jeli do té vesnice, která byla vzdálená 30 km. Bylo to neuvěřitelně náročné a několikrát mysleli, že na cestě umřou. Byli neuvěřitělně vyčerpaní a Havelka nechápal, jak to mohl Juraj Čup ( takový malý slabí človíček přežít), Juraj říkal, že to bylo z mylosti boží, že mu bůh pomáhal. Pan Havelka věřil, že mluví pravdu, ale druhý den našel v chalupě pokoji dolarové bankovky, které Maryna dostávala od svého muže z Ameriky.
Juraj Čup byl proto odsouzen k trestu smrti. Ale Havelka pravil: Ale nikdo mi nenamluví, že tu cestu ušel lidskou silou.
ZÁVRAŤ
Ovdovělý fabrikant Gierke se znovu oženil a se svou mladou ženou, kterou hrozně miloval, jel na svatební cestu do Itálie. Vyšli si tam na rozhlednu a od té doby začal továrník trpět strašnou závratí, která ho nejen neopouštěla, ale dokonce se stupňovala až se bál i vstát ze židle až nakonec jenom polehával na lenošce. Zavolali mnoho doktorů, ale nikdo mu nebyl schopen pomoci. Ani zprvu doktor Spitz mu nedokázal pomoci a Gierke ho vyhodil. Spitzovi šlo ale o prestyž, a tak k Gierkemu přišel znovu, i když ho Gierke vyhazoval. Doktor začal mluvit a Gierke si to rozmyslel a už ho nechtěl vyhodit. Neurolog doktor Spitz ho vyléčil pomocí metody potlačených představ. Dok Dokázal zjistit, že Gierke svrhl svou první ženu ze skály v Alpách a zdědil po ní velké peníze. Když se znovu oženil, měl chuť shodit z té rozhledny v Itálii i svou druhou ženu, ale nedokázal to, protože ji tolik miloval. Gierkeho závratě zcela přestaly, ale chvíli poté, co doktor opustil jeho dům, tak skočil ze schodiště a zabil se. Nedokázal žít se svojí vinou.
UŠNÍ ZPOVEĎ
Tento příběh vypráví páter Voves. Tento příběh je o vrahovi, který se v kostele vyzpovídal faráři, protože ten nemohl nikomu vyzradit jeho děsivé tajemství. Něco, co udělal před dvanácti lety.
Totéž zopakoval u dalších farářů, aby ulehčil svému svědomí. Nevěřil v Boha a nehledal rozhřešení, jen se potřeboval někomu vypovídat. Protože se ale nechtěl kát, žádný duchovní už ho nechtěl vyslechnout.
Když už nebyli k dispozici kněží, platil si vrah konzultace u právníků a zpovídal se jim ( toto říká Vovesovi dr. Baum, jeden z přítomných přátel, který poslouchá příběhy)
Nakonec svěřil ( to už bylo 14 let po vraždě) své tajemství doktoru Vitáskovi ( také jeden z přítomných), a protože už byl skoro šílený, píchl mu lékař smrtelnou dávku morfia.
O LYRICKÉM ZLODĚJI Příběh vypráví pan redaktor Zach. Zloděj vyloupil obchod a na místě činu zanechal vlastnoručně napsanou báseň. Šéfredaktor Zach chválil její umělecké kvality a otiskl ji, protože byla originální a zloděj, povzbuzen úspěchem, psal další básně a nechával je na místech, kde kradl.
Protože ale jeho další verše byly příliš "vykalkulované" a psané s touhou po zveřejnění, v novinách už je neotiskli.
Zloděj si na pana Zacha počkal v jeho bytě a ten mu vysvětloval, že ta první báseň byla originální, ale v těch dalších se už opakoval. Zloděj se mu ale snažil vysvětlit, že to tak opravdu je, že ta zlodějina, že je to pořád to samé. Zach mu poradil, aby zkusil něco jiného, aby byl odvážnější. Zloděl se ho ale zeptal, co když ho chytnou. Zach řekl, že s tím se taky musí počítat a dal mu přečíst báseň od slavného autora, kterou napsal ve vězení, pro inspiraci.
Za dva dny pak zloděje chytli, protože si na místě činu lámal hlavu s novou básní.
Uvěznili ho, ale on psal básně o vězení, které je kruté, nehostinné, zkrátka k nevydržení a jak tam moc trpí, pak báseň poslal do redakce . Jenže si v nich musel vymýšlet, protože v kriminále nebylo nic zajímavého, o čem by mohl psát. Zach se u něj v tom kriminále zastavil a viděl , že si to s těmi otřesnými podmínkami vymyslel.
Ovdovělý fabrikant Gierke se znovu oženil a se svou mladou ženou, kterou hrozně miloval, jel na svatební cestu do Itálie. Vyšli si tam na rozhlednu a od té doby začal továrník trpět strašnou závratí, která ho nejen neopouštěla, ale dokonce se stupňovala až se bál i vstát ze židle až nakonec jenom polehával na lenošce. Zavolali mnoho doktorů, ale nikdo mu nebyl schopen pomoci. Ani zprvu doktor Spitz mu nedokázal pomoci a Gierke ho vyhodil. Spitzovi šlo ale o prestyž, a tak k Gierkemu přišel znovu, i když ho Gierke vyhazoval. Doktor začal mluvit a Gierke si to rozmyslel a už ho nechtěl vyhodit. Neurolog doktor Spitz ho vyléčil pomocí metody potlačených představ. Dok Dokázal zjistit, že Gierke svrhl svou první ženu ze skály v Alpách a zdědil po ní velké peníze. Když se znovu oženil, měl chuť shodit z té rozhledny v Itálii i svou druhou ženu, ale nedokázal to, protože ji tolik miloval. Gierkeho závratě zcela přestaly, ale chvíli poté, co doktor opustil jeho dům, tak skočil ze schodiště a zabil se. Nedokázal žít se svojí vinou.
UŠNÍ ZPOVEĎ
Tento příběh vypráví páter Voves. Tento příběh je o vrahovi, který se v kostele vyzpovídal faráři, protože ten nemohl nikomu vyzradit jeho děsivé tajemství. Něco, co udělal před dvanácti lety.
Totéž zopakoval u dalších farářů, aby ulehčil svému svědomí. Nevěřil v Boha a nehledal rozhřešení, jen se potřeboval někomu vypovídat. Protože se ale nechtěl kát, žádný duchovní už ho nechtěl vyslechnout.
Když už nebyli k dispozici kněží, platil si vrah konzultace u právníků a zpovídal se jim ( toto říká Vovesovi dr. Baum, jeden z přítomných přátel, který poslouchá příběhy)
Nakonec svěřil ( to už bylo 14 let po vraždě) své tajemství doktoru Vitáskovi ( také jeden z přítomných), a protože už byl skoro šílený, píchl mu lékař smrtelnou dávku morfia.
O LYRICKÉM ZLODĚJI Příběh vypráví pan redaktor Zach. Zloděj vyloupil obchod a na místě činu zanechal vlastnoručně napsanou báseň. Šéfredaktor Zach chválil její umělecké kvality a otiskl ji, protože byla originální a zloděj, povzbuzen úspěchem, psal další básně a nechával je na místech, kde kradl.
Protože ale jeho další verše byly příliš "vykalkulované" a psané s touhou po zveřejnění, v novinách už je neotiskli.
Zloděj si na pana Zacha počkal v jeho bytě a ten mu vysvětloval, že ta první báseň byla originální, ale v těch dalších se už opakoval. Zloděj se mu ale snažil vysvětlit, že to tak opravdu je, že ta zlodějina, že je to pořád to samé. Zach mu poradil, aby zkusil něco jiného, aby byl odvážnější. Zloděl se ho ale zeptal, co když ho chytnou. Zach řekl, že s tím se taky musí počítat a dal mu přečíst báseň od slavného autora, kterou napsal ve vězení, pro inspiraci.
Za dva dny pak zloděje chytli, protože si na místě činu lámal hlavu s novou básní.
Uvěznili ho, ale on psal básně o vězení, které je kruté, nehostinné, zkrátka k nevydržení a jak tam moc trpí, pak báseň poslal do redakce . Jenže si v nich musel vymýšlet, protože v kriminále nebylo nic zajímavého, o čem by mohl psát. Zach se u něj v tom kriminále zastavil a viděl , že si to s těmi otřesnými podmínkami vymyslel.
SOUD PANA HAVLENY
Pan Havlena byl nedostudovaný právník a vymýšlel pro novináře fiktivní případy ze soudní síně. Vždy byly velice originální a trest odpovídal platným zákonům. Vždy zato dostal 10 korun a vyržinku plus korunu za každý měsíc, který fiktivní vězeň stráví v cele.Jednou ale vymyslel případ o tom, že jakýsi muž naučil svého papouška nadávat sousedce a za že ten muž dostal to dostal 14 dní vězení podmíněně a pokutu.
Proti článku ale vzneslo kritiku ministerstvo spravedlnosti a označilo trest za protizákonný.
Havlena nechtěl uznat, že se v rozsudku zmýlil, a toužil to dokázat.
Koupil si papouška, dva měsíce ho učil nadávat, a pak trestní oznámení. Čtrnáct dní ji musel přemlouvat a nakonec souhlasila. Soud byl odročen, protože soudce požadoval, aby donesl dotyčného papouška, který měl sousedce nadávat „ ty couro“. Při druhém stání, když pan Havlena donesl papouška byl shledán nevinným, protože jak se ukázalo, papoušek nadával pořád a všem „ ty couro“ bez rozdílu pohlaví. Pan Havlena ale protestoval a požadoval trest, protože prý on záměrně otevíral okno, aby papoušek nadával právě sousedce.
Soud ho ale přesto shledal nevinným. Pan Havlena proto zatrpkl, a už nikdy nevymyslel ani jeden fiktivní případ.
Proti článku ale vzneslo kritiku ministerstvo spravedlnosti a označilo trest za protizákonný.
Havlena nechtěl uznat, že se v rozsudku zmýlil, a toužil to dokázat.
Koupil si papouška, dva měsíce ho učil nadávat, a pak trestní oznámení. Čtrnáct dní ji musel přemlouvat a nakonec souhlasila. Soud byl odročen, protože soudce požadoval, aby donesl dotyčného papouška, který měl sousedce nadávat „ ty couro“. Při druhém stání, když pan Havlena donesl papouška byl shledán nevinným, protože jak se ukázalo, papoušek nadával pořád a všem „ ty couro“ bez rozdílu pohlaví. Pan Havlena ale protestoval a požadoval trest, protože prý on záměrně otevíral okno, aby papoušek nadával právě sousedce.
Soud ho ale přesto shledal nevinným. Pan Havlena proto zatrpkl, a už nikdy nevymyslel ani jeden fiktivní případ.
JEHLA
Domovnice paní Mašková si koupila žemličku a našla v ní jehlu. Šla si stěžovat na policii a policie to začala šetřit. Jehlu předala Chemickému ústavu, aby zjistili, jestli byla jehla do housky vpravena ještě v pekařství nebo až v koloniálu. Chemickému ústavu se nelíbilo, že se mají zabívat takovými hloupostmi, ale nakonec se to tomu vedoucímu profesorovi zdálo zajímavé, a tak se pustili do práce. Tam pomocí pokusů zkoumali, zda se jehla dostala do housky před, v průběhu, nebo až po upečení. Ústav pekl housky 14 dní. Nakonec zjistili, že jehlu do žemle někdo strčil, až když byla upečená.
Dal ji tam pekařský učeň, který měl vztek na svého mistra, že ho vyhodil. Pekař dostal pokutu 50 korun podmíněně, protože je zodpovědný za chod celého pekařství. Učeň dostal jen napomenutí, protože byl nezletilý.
V Chemickém ústavu se chemikům pečení housek zalíbilo a nakonec pekli nejlepší žemle v celé Praze.
TELEGRAM
Dal ji tam pekařský učeň, který měl vztek na svého mistra, že ho vyhodil. Pekař dostal pokutu 50 korun podmíněně, protože je zodpovědný za chod celého pekařství. Učeň dostal jen napomenutí, protože byl nezletilý.
V Chemickém ústavu se chemikům pečení housek zalíbilo a nakonec pekli nejlepší žemle v celé Praze.
TELEGRAM
Rodina Kalousových dostala z Francie telegram od dcery Věry. Protože byl napsán chybně, nerozuměli mu a domnívali se, že se jí stalo něco hrozného.
Matka, otec i syn chtěli vzít Věřinu záchranu do svých rukou a všichni byli odhodláni jet na vlastní pěst do Paříže, ať to stojí, co to stojí. Hádali se kdo pojede, kdo nepojede a hrozně zmatkovali. Otec byl přesvědčen, že jí něco udělal nějaký mužský a chtěl tam jet a vyřídit si to s ním. Matka byla přesvědčena, že je nemocná a že se o ní pojede strat.
Nakonec si na pomoc zavolají souseda Horváta, který se zabýval dešifrováním. Řekl jim, že to není žádná šifra, ale že je to špatně napsaný telegram, a že nejspíš potřebuje peníze, že asi ztratila kabelku. Všicjni se uklidnili, a pak pan Kalous začal, že se to hrozné, že si ztratí kabelku a že kde má on ty peníze brát. Maminka se také přidá a tvrdí, že je to nezodpovědné.
Matka, otec i syn chtěli vzít Věřinu záchranu do svých rukou a všichni byli odhodláni jet na vlastní pěst do Paříže, ať to stojí, co to stojí. Hádali se kdo pojede, kdo nepojede a hrozně zmatkovali. Otec byl přesvědčen, že jí něco udělal nějaký mužský a chtěl tam jet a vyřídit si to s ním. Matka byla přesvědčena, že je nemocná a že se o ní pojede strat.
Nakonec si na pomoc zavolají souseda Horváta, který se zabýval dešifrováním. Řekl jim, že to není žádná šifra, ale že je to špatně napsaný telegram, a že nejspíš potřebuje peníze, že asi ztratila kabelku. Všicjni se uklidnili, a pak pan Kalous začal, že se to hrozné, že si ztratí kabelku a že kde má on ty peníze brát. Maminka se také přidá a tvrdí, že je to nezodpovědné.
MUŽ, KTERÝ NEMOHL SPÁT
Doktor Mandel chtěl mluvit s panem Musilem ( který byl hrozný pedant, a ve všem hledal problémy, které by následně mohl vyřešit), ale ten byl zrovna pryč, a tak se rozhodl, že mu napíše vzkaz. V polovině si to ale rozmyslel, rozepsaný vzkaz vyhodil do koše a odešel.
Pan Kavka ( ten co tento příběh vypráví) zkoušel napodobit doktorovo velice nečitelné písmo a jen tak si čmáral po papíře, aniž by chtěl napsat nějaké slovo.
Pan Musil si pak myslel, že počmáraný papír ležící na jeho stole je vzkaz pro něj, a protože odjížděl na hory, vzal si lístek s sebou. Rád se ve věcech "šťoural", a tak celou dovolenou nespal a snažil se vyluštit text z nesmyslně počmáraného papírku. A kupodivu tam opravdu našel smysluplnou větu...
Pan Kavka ( ten co tento příběh vypráví) zkoušel napodobit doktorovo velice nečitelné písmo a jen tak si čmáral po papíře, aniž by chtěl napsat nějaké slovo.
Pan Musil si pak myslel, že počmáraný papír ležící na jeho stole je vzkaz pro něj, a protože odjížděl na hory, vzal si lístek s sebou. Rád se ve věcech "šťoural", a tak celou dovolenou nespal a snažil se vyluštit text z nesmyslně počmáraného papírku. A kupodivu tam opravdu našel smysluplnou větu...
SBÍRKA ZNÁMEK
Pan Kraus měl v dětství nelepšího přítele, chudého chlapce jménem Lojzík. Měl ho hrozně rád. Říkal, že tahle přátelská láska byla to nejkrásnější, co kdy zažil.
V dětství vášnivě sbíral známky, ale otec to neviděl rád. Proto si je tajně s Lojzíkem prohlížel u nich na půdě, kde byly schované. Jednou byl delší čas nemocný a pak zjistil, že sbírka není v jeho tajné skrýši. Myslel si, že mu ji ukradl Lojzík, a proto s ním přestal kamarádit. Zatrpkl a stal se z něj protivný a nepřátelský člověk, který začal lidi dělit na chudé a bohaté.
Po padesáti letech našel sbírku na půdě v krabici, kam ji dal jeho otec a zjistil jak moc Lojzíkovi křivdil. Pak přemýšlel o tom, jak jeho život mohl být jiný, krásnější, bez předsudků a bez zloby.
OBYČEJNÁ VRAŽDA
V dětství vášnivě sbíral známky, ale otec to neviděl rád. Proto si je tajně s Lojzíkem prohlížel u nich na půdě, kde byly schované. Jednou byl delší čas nemocný a pak zjistil, že sbírka není v jeho tajné skrýši. Myslel si, že mu ji ukradl Lojzík, a proto s ním přestal kamarádit. Zatrpkl a stal se z něj protivný a nepřátelský člověk, který začal lidi dělit na chudé a bohaté.
Po padesáti letech našel sbírku na půdě v krabici, kam ji dal jeho otec a zjistil jak moc Lojzíkovi křivdil. Pak přemýšlel o tom, jak jeho život mohl být jiný, krásnější, bez předsudků a bez zloby.
OBYČEJNÁ VRAŽDA
Stará paní Turková byla zabita ve svém obchůdku. Pan Hanák, který byl ve válce a zažil stovky mrtvých, ji litoval a byl vyveden z míry. Nedokázal si vysvětlit, proč ho smrt staré paní Turkové, která byla nepříjemná a nikdo si jí celý její život nevšímal ( až teď, když byla zabita, tak se o ní začal zajímat dav zvědavců) tak vzala. Byl v krámě a když se díval na její vlasy slepené krví, tak si všiml, že četník, který tam pomáhal při vyšetřování měl stejný pohled. Došel k názoru, že zavražděný člověk je jako "pohaněný a zpustošený chrám" a křičí do světa svou křivdu.
Nakonec chytili vraha a pan Hanák si uvědomil, že je to jen obyčejný člověk, který měl hrozný strach, co s ním teď bude a uvědomil si, že by kvuli tomu výrazu v jeho tváři byl radši, kdyby z toho nějak vyvázl. Bylo mu ho líto.
Nakonec chytili vraha a pan Hanák si uvědomil, že je to jen obyčejný člověk, který měl hrozný strach, co s ním teď bude a uvědomil si, že by kvuli tomu výrazu v jeho tváři byl radši, kdyby z toho nějak vyvázl. Bylo mu ho líto.
POROTCE
Pan Firbas seděl v porotě v případu nešťastně vdané Lujzy Kadaníkové, která zabila svého o dvacet let staršího muže.
Došel k názoru, že vina byla na obou stranách. Uvědomil si, že věci, které říkají svědci o Lujze a jejím muži, dělají někdy téměř všichni, a že se něco takového mohlo stát i komukiv jinému. Jeho manželka by ho také mohla zabít a byla by souzena stejně, jako ubohá Lujza.
Nevěděl, jak má hlasovat, ale nakonec porota Lujza odsoudila k trestu smrti všemi dvanácti hlasy. Uvědomil si, že ho opravdu chtěla zavraždit, a taky tak učinila.
POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA
Pan Kukla vypráví o svém snu. Zdálo se mu, že má být popraven, a tak přemýšlel o tom, že bude zabit neprávem a až se na to přijde, budou mít jeho kati ostudu. Pak si uvědomil, že kdyby zemřel, zanechal by na světě svou ženu a dítě! Zjistil, jak moc je má rád. A pak se probudil...
Pan Skřivánek měl zánět trojklanného nervu a trpěl strašnou bolestí, dokonce uvažoval o sebevraždě. Ale přemýšlel a uvědomil si, že bolest život posvětí. Že stojí za to žít, i když musíme občas snést bolest a trápení.
Postavy V "Povídkách z první a druhé kapsy" se objevuje mnoho různých postav, které mají rozličné lidské vlastnosti. Například četníci jsou většinou dobrosrdeční a spravedliví, zloději mají smysl pro humor. U některých lidí se objevuje pokrytectví, u druhých faleš a přetvářka, další jsou naopak hodní a vlídní.
Čapek zachytil mnoho různých společenských vrstev a zobrazil reálně mnoho lidských povah.
Došel k názoru, že vina byla na obou stranách. Uvědomil si, že věci, které říkají svědci o Lujze a jejím muži, dělají někdy téměř všichni, a že se něco takového mohlo stát i komukiv jinému. Jeho manželka by ho také mohla zabít a byla by souzena stejně, jako ubohá Lujza.
Nevěděl, jak má hlasovat, ale nakonec porota Lujza odsoudila k trestu smrti všemi dvanácti hlasy. Uvědomil si, že ho opravdu chtěla zavraždit, a taky tak učinila.
POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA
Pan Kukla vypráví o svém snu. Zdálo se mu, že má být popraven, a tak přemýšlel o tom, že bude zabit neprávem a až se na to přijde, budou mít jeho kati ostudu. Pak si uvědomil, že kdyby zemřel, zanechal by na světě svou ženu a dítě! Zjistil, jak moc je má rád. A pak se probudil...
Pan Skřivánek měl zánět trojklanného nervu a trpěl strašnou bolestí, dokonce uvažoval o sebevraždě. Ale přemýšlel a uvědomil si, že bolest život posvětí. Že stojí za to žít, i když musíme občas snést bolest a trápení.
Postavy V "Povídkách z první a druhé kapsy" se objevuje mnoho různých postav, které mají rozličné lidské vlastnosti. Například četníci jsou většinou dobrosrdeční a spravedliví, zloději mají smysl pro humor. U některých lidí se objevuje pokrytectví, u druhých faleš a přetvářka, další jsou naopak hodní a vlídní.
Čapek zachytil mnoho různých společenských vrstev a zobrazil reálně mnoho lidských povah.
Jazyk
Povídky jsou napsány živým hovorovým jazykem Časté dialogy
Autor se zaměřije i na detaily, na zdánlivě nepodstatné maličkosti Čapek píše srozumitelně a konkrétně
Hej už nevim co tam mam psat, život si stáhněte na netu :)